Když nebudeme počítat album Ça Ira, což byla opera s francouzským libretem, a tedy vskutku velký úkrok stranou, vydal Roger Waters poslední rockovou desku v roce 1992. Nyní přichází s albem nazvaným Is This the Life We Really Want? a podmanivým způsobem tu líčí dystopický svět, ale netají se tím, že myslí ten, ve kterém žijeme.
Is This the Life We Really Want?Roger Waters |
Watersova nejnovější nahrávka je pomalá, ale rozhodně ne odpočinková. Temná, ale ne beznadějná. Místy velmi expresivní, ale ani jednou samoúčelně. Když v písni Picture That zpívá „picture a courthouse with no fucking laws“, tedy „představte si soud bez zkur... zákonů“, a totéž opakuje s vůdci a mozky, není to prázdná naštvanost mladého hiphopera, ale přesně odměřená zkušenost muže, který už ví.
V titulní skladbě řeší doslova, jestli je toto svět, ve kterém chceme žít. Waters dochází k závěru, že jsme možná jen prostě všichni hloupí. A dojde i na útoky pomocí dronů, terorismus nebo nedobrovolné oddělování rodičů a dětí v písni The Last Refugee.
Z celé desky trochu vyčnívá pilotní singl Smell the Roses, a to pouze proto, že se nahrávka před koncem najednou trochu rozjede. Neznamená to, že by tato píseň byla lepší než ostatní kousky. Watersovi s albem pomáhal producent Nigel Godrich známý především z intenzivní a úspěšné spolupráce s kapelou Radiohead. A právě on a jím vybraní doprovodní hudebníci pomohli výslednému tvaru vtisknout jedinečnou podobu.
Obecně se totiž na vyrovnaném, necelou hodinu trvajícím albu těžko hledají nějaké slabší kousky. A když po zmíněné Smell the Roses přijdou už jen tři propojené písně, posluchač zase najde význam sousloví „koncepční album“, které Roger Waters kdysi s Pink Floyd pomáhal definovat. Deska Is This the Life We Really Want? jednoznačně aspiruje na jeden z počinů roku. Pro svou nenásilnou, a proto silnou angažovanost oděnou do poutavého a nekompromisního hudebního kabátu.
