Rockquiem je jen zploštělý Mozart

Tak přes rockový filtr prošla další slavná klasická skladba, Mozartovo Rekviem. Nic proti tomu, dělá se to běžně, ale obvykle je k tomu nějaký důvod. Nejčastěji hledání styčných bodů se současností. V případě hudebního ztvárnění Rockquiem, jak autoři ideje díla Daniel Landa a Manfred Schweigkofler Mozartovo dílo přejmenovali, se zdá, že hlavním důvodem bylo okouzlení patosem velkolepého díla a pocit, že by mohlo „víc šlapat“.

Výsledkem není nic nového, jen zploštělý Mozart s bicími nástroji a baskytarou, občas vylepšený nějakým syntetickým nástrojem. Něco mezi Deep Purple se symfonickým orchestrem před 33 lety a modernějšími německými produkty jako Enigma nebo Gregorian.

Základní problém podobných pokusů se od konce 60. let nezměnil. I pražské provedení Rockquiem se trápí vybalancováním poměru zvuku orchestru a rockové kapely, zejména bicích nástrojů. Ambiciózní mozartovská parafráze obsahuje několik míst, kdy činely doslova gumují tutti orchestru a sboru nebo kdy dutě znějící bubny znepřehledňují mohutný celek.

V místy nezvládnutém zvukovém chaosu hudby, jež ztratila svůj původní obsah, ale nový nenašla, zářil jako osamělý diamant jasný soprán Anny Klamo. Altík Lucie Šoralové v její přítomnosti trochu zapadl, ale hanbu si neudělala. Zatímco obě ženské role si zaslouží respekt za snahu, s níž se snažily spojit své křehké hlasy s hlučnou rytmikou, oba muži zklamali. S takovým výkonem by se nemohli ucházet ani o vánoční provedení „Rybovky“ v Dolních Odřepsích. U Petra Koláře to překvapilo, u Dana Landy ne. Jeho parketa je opravdu někde jinde.

Originálnější je Rockquiem ve svém vizuálním ztvárnění. Účinné svícení pomáhá vytvořit z poměrně malého prostoru, zaplněného muzikanty, hyperaktivním dirigentem, sborem, sólisty a baletem, opravdové jeviště, na němž se odehrávají scény připomínající směs výjevů z obrazů Hieronyma Bosche a moderních fotografických momentek z obzvláště zhýralých nebo excentrických prostředí nočního života.

Celek sice místy vypadal spíš jako delirium tremens než jako ohromení věčností, ale dokázal neobvyklostí, nesmyslností nebo neuchopitelností některých výjevů vzbudit alespoň nějaký pocit vzrušení a fantazie, když už ho neuměla předat nezajímavá hudba. Pár scén je schopno zadřít se hluboko do paměti. Zvláště výstup se slepým harmonikářem v Sanctus má v sobě silnou emoci. V poslední třetině díla však nápadů valem ubývalo.

V postmoderním umění slovo kýč neexistuje. Nevadí v něm, když při skladbě, která byla původně smutečním obřadem za mrtvého, padají na závěr do publika konfety jako při karnevalu. Takže určitě nebude vadit ani připomenutí slavného výroku Jana Wericha: „To je blbý, to se bude líbit.“

Fotografie z přípravy projektu Rockquiem.

Fotografie z přípravy projektu Rockquiem.

Fotografie z přípravy projektu Rockquiem.

Fotografie z přípravy projektu Rockquiem.