Čím to, že jste se aktuálním albem Black Acetate vrátil k jednoduchým rockovým aranžím?
Chtěl jsem zvolit jiný přístup, než s jakým jsem nahrával předchozí desku Hobo Sapiens, která byla založená na klávesách, samplech, bohatém zvuku a rytmech, které byly tehdy k mání. Chtěl jsem zase natočit něco vyloženě vlastního, abych nikoho nekopíroval.
Na desce jsem spolupracoval s Herbem Grahamem, skvělým jazzovým bubeníkem, který mi vždy poradil, čemu se mám na albu vyhnout. Dost často se stalo, že jsem přišel s nějakým nápadem, a on mě zastavil s tím, že už to někdo nahrál přede mnou. Udělali jsme spolu spousty práce. Nahráli jsme celkem 36 písní, z nichž jsme nakonec použili pouhých 14.
Velmi si Grahama považuji jako skladatele, jeho přínos desce byl neocenitelný. Zvlášť si cením skladby Hush. Je to taková sexy funky písnička, a není tam vůbec basa! Většinou, když jde o funky skladbu, je téměř nemyslitelné, aby tam basa nebyla, ale Graham chtěl vyzvednout můj hlas, který tím pádem zní velice čistě. Stručně řečeno - nerozvíjeli jsme nápady založené na klávesách, ale na rytmu.
Dá se tedy říci, že jste se pokusil říci méně a vyjádřit více?
Přesně tak. Vprostřed nahrávání vydal Snoop Dogg skladbu Drop It Like It's Hot, z té jsem se mohl zbláznit. Vždyť v té písničce skoro nic není, a přitom je fantastická. Takže jsem se snažil spíše nápadů zbavovat, nezakládat skladby na příliš mnoha motivech. Uvědomil jsem si, co jsem dělal špatně - dostatečně jsem se neomezoval.
Hodně jsem pracoval se samplerem MPC, který využívají hiphopeři. On totiž vlastně diktuje, co lze a nelze s daným motivem udělat. Nahrál jsem takto například skladbu Woman, nemluvě o řadě nedodělaných písniček. S MPC ještě určitě hodlám pokračovat.
Co vás jinak v současné době hudebně inspiruje?
V současné době skutečně nejvíc čerpám z hip hopu, mnohem více, než z jakéhokoli jiného žánru. Hudební nápady, se kterými přichází Dr Dre, Mobb Deep, Pharrell Williams, Busta Rhymes nebo 50 Cent, jsou vážně skvělé. Myslím, že to má co dělat s hladinou vzteku v dané hudbě. Když je někdo netrpělivý a naštvaný, žene ho to ke změně. Jako třeba Eminema. Myslím, že je to veliký básník.
Napadá mne, co vás jako klasicky vzdělaného hudebníka přitahuje na rockové hudbě? Vztek?
Je to sranda, už jen kvůli tomu publiku, které při rockovém koncertu nemůže jen tak sedět, ale musí stát, a nakonec začne vyvádět.
Jak vlastně na turné přistupujete k písním, které jste sám nahrál ve studiu? Necháváte je dýchat?
Písně dýchat musí, jinak by nikoho nezajímaly. Když jsem album dokončil, uvědomil jsem si, že na něm není nic živě, takže jsme s kapelou živě natočili píseň Sold-Motel. S touhle kapelou už jedu třetí turné, slušně jsme se sehráli. Dokonce se na koncertech pouštíme do improvizací, a nemáme s nimi žádný problém. Získali jsme v sebe větší důvěru.
Vracíte se po turné k vlastním písním?
Ano, pokaždé vlastně dojdu k jiné písni. Většina nápadů ale nepřichází z živého hraní, ale ze zvukových zkoušek.
