RECENZE: U Tudorovců to jiskřilo. Královně ukradla show vévodkyně

Intriky a vášně Tudorovců vzrušovaly diváky dlouho před zrodem televizních seriálů. V devatenáctém století se chodilo třeba na opery s touto tematikou od Gaetana Donizettiho. A chodí se na ně pořád. Jednu z nich, Roberto Devereux, odvysílala v sobotu do kin Metropolitní opera.

Ta už v minulých sezónách nabídla jiné Donizettiho opery z tudorovského období, pojmenované podle nešťastných královen, jež skončily na popravišti – Anna Bolena a Maria Stuarda. Opera Roberto Devereux nese jméno oblíbence Alžběty I., děj vychází ze skutečných událostí na sklonku její vlády, kdy se na výsluní královniny přízně hřál Roberto Devereux, hrabě z Essexu.

Vztah mladého, ambiciózního favorita a stárnoucí královny byl v umění nejednou zpracován. Také Donizetti na historických základech vystavěl vlastní konstrukci. Stvořil romantické, dramaticky sevřené, silně emocionální drama ve stylu italského bel canta, spojujícího krásu a ladnost s energií a vášní. Soustředil se hlavně na milostnou zápletku a vztahy mezi čtyřmi hlavními hrdiny.

Essex, ve skutečnosti sobecký kariérista, je v opeře spíš zoufalec a gentleman, odmítající ohrozit čest dámy, kterou miluje a která je provdána za jeho přítele. Situaci komplikuje fakt, že královna stále miluje Essexe. Když ho nestihne zachránit a dělová salva oznámí, že byl popraven, zhroutí se a jako svého nástupce označí skotského krále Jakuba.

Gaetano Donizetti: Roberto Devereux

75 %

Dirigent Maurizio Benini

Režie Sir David McVicar

kinopřenos z Metropolitní opery, 16.dubna 2016

Vyhrocené citové stavy a dějové zvraty jsou Donizettim působivě vyjádřeny, přesto Roberto Devereux stojí poněkud ve stínu jeho dalších oper. Tím lépe, že režisér Sir David McVicar z ní vytěžil to nejlepší – aspoň před kamerami. Jak v hledišti divadla působil na první pohled okázalý, černo-zlatý, leč celou dobu stále stejný trůnní sál, je těžké posoudit.

V kině také zanikl fakt, že jde patrně o divadlo na divadle. Dobře, že zanikl, protože pokud šlo o režijní záměr, nebyl nijak propracován. Zůstal jen u toho, že dvořané pozorovali dění po stranách jeviště a tleskali protagonistům při vstupu na scénu. Každopádně divák v kině se mohl soustředit na jednotlivé kreace.

Není ošklivost jako ošklivost

Titulní role Alžběty I. je vskutku královská, pokud jde o to, kolik tíhy je na ni naloženo. Americká sopranistka Sondra Radvanovsky zazpívala všechny vysoké i hluboké tóny, ale v kině (pravda, mikrofony jsou mršky) zněl její hlas ošklivě, ba krákavě, přitom nešlo o „krásnou“ ošklivost plnou vášně, přirozeného patosu a paradoxně i elegance.

To všechno se dá spojit, jak kdysi dokázala Maria Callasová (i když ne zrovna v této konkrétní roli). Taková ošklivost by se k Alžbětě I. v dramatickém slova smyslu hodila. Jenže u Radvanovské je to ošklivost spíše prázdná, sama pro sebe, tak jako v jiných případech je krásný hlas krásný jen formálně, nikoli obsahově. Vokální nepřesvědčivost ne zcela nahradí jevištní maska, jakkoli ta byla efektní a bezesporu i náročná.

Pěvecky show královně ukradla její rivalka, vévodkyně z Nottinghamu, v podání lotyšské mezzosopranistky Eliny Garanči. Její zpěv připomíná vybroušený diamant, má spoustu zvukových rezerv, je plný jemností a grácie. Její odtažitá důstojnost navíc kontrastovala s náladovostí až hysterií panovnice. Americký tenorista Matthew Polenzani už vystupoval v několika kinopřenosech a zjevně roste od role k roli. Jako Roberto Devereux zpívá bezvadně, nenásilně, s krásně vyklenutými melodickými oblouky.

Milostný čtverec uzavíral neméně skvělý polský barytonista Mariusz Kwiecien coby vévoda z Nottinghamu, u nějž se přátelství změní v bolestný vztek a pomstychtivost, když zjistí o tajném vztahu mezi jeho ženou a Robertem.

V přestávkovém rozhovoru Garanča podotkla, že bel canto bývá někdy považováno za nudný styl, ale že tomu tak není. To je pravda – pokud se umí. Na českých scénách se slyšet nedá, respektive ze zdejších výkonů si nelze udělat žádnou představu, co je „krásný zpěv“, kolik jiskření se skrývá pod nekonečnými melodiemi. Tak aspoň v kině.