Byla to netradiční podívaná. Na jedné z pražských náplavek stál výtvarník Rittstein na velkém kusu igelitu a v obleku oděný manažer Kejval na něj s neskrývaným gustem chrstl několik kbelíků s barvou.
Čtěte v magazínu City LifeCelý rozhovor s Michaelem Rittsteinem a Jiřím Kejvalem čtěte v pražském magazínu City Life, který vychází v úterý 16. dubna společně s Mladou frontou DNES.  |
Pětačtyřicetiletý absolvent pražského ČVUT býval reprezentačním veslařem, nyní jsou Kejvalovými "montérkami" košile a kravaty. S dnes třiašedesátiletým Rittsteinem se poznal před dvanácti lety. Malíř byl tehdy jedním z tvůrců, jejichž obrazy Kejval vyzdobil svou továrnu na nábytek. Lehce nepravděpodobné přátelství dvou odlišných osobností nakonec vedlo i k netradiční výzdobě Českého domu obrazy se sportovní tematikou během londýnské olympiády.
Stále si vykají, Kejval říká Rittsteinovi "mistře" a vlastní přes třicet jeho děl. "Nemám ani jeden obraz od člověka, kterého bych neznal. Taky bych měl rád ve sbírce Kupkovu Dvoubarevnou fugu, ale pro mě je nakonec mnohem důležitější znát tvůrce, bavit se s ním o jeho práci," tvrdí.
Což Rittseinovi, který zase Kejvala oslovuje "pane předsedo", očividně nedělá problém. "Dnes doba po umělci žádá, aby vysvětloval. Dokonce jsou i tací, kteří jenom mluví," myslí si.
Rád si udržuje svobodu, zakázkám se trochu brání a cenu svých obrazů nechává na aukcích. "Musí mi být jedno, kde mé dílo skončí. Nikoho nekastuju. A zaplať pánbůh za snoby! Nikdo, kdo je schopen investovat do obrazu, není zanedbatelný. Navíc umění ty lidi nakonec taky nějak zušlechťuje..." soudí Rittstein.
