Všechny asi ne, ale firma má se mnou velké plány, takže se snaží udělat všechny desky dobře i po vizuální stránce.
Co to znamená "velké plány"?
Mám naplánovaná alba až do roku 2005. Vím, co na nich bude, kdy vyjdou i kdy se bude dělat propagace. Takže to konečně funguje tak, jak jsem si to vždycky představovala. Na všechno se můžu pořádně připravit.
Vaše fotografie na obalu jako by vypadly z módního časopisu. Neláká vás odskočit si někdy k modelingu?
Už jsem to vyzkoušela. Fotila jsem v New Yorku do Vogue a pak do jednoho švýcarského módního časopisu. Měla jsem na sobě šperky za kdovíkolik peněz a kolem sebe bodyguardy, kteří samozřejmě nehlídali mě, ale ty šperky. Beru to jako příjemné zpestření. Každá ženská ráda dobře vypadá a ráda se jen tak pro legraci nechá nalíčit.
Prý byste chtěla zkusit i herectví...
Opera je dnes s herectvím hodně spojená. Nemám ambice do herectví fušovat, ale zajímá mě, protože je to stejně fyzická záležitost jako zpěv. Člověk prostě něco vyjadřuje hlasem a tělem. Mám takový sen: aby se Debussyho opera Pelleas a Melisanda natočila jako film, protože ji vidím snáze na filmovém plátně než na divadle a i hudba je téměř filmová.
Berete prosazování české hudby v zahraničí jako povinnost, nebo ji máte opravdu tak nekonečně ráda?
Cítím to jako svou morální povinnost, ale to neznamená, že se mi ta hudba nelíbí. Spousta zpěváků v zahraničí by se do českých skladatelů pustila, ale problémem je jazyk. To není případ Myslivečka, který psal v italštině, ale kupříkladu Martinů ano. Málokdo si na obtížnou češtinu troufne, pokud česky neumí. Ta hudba je nádherná, takže by byl hřích nevyužít toho, že jsem Češka. Navíc mi dělá radost, když lidé v zahraničí objeví něco z naší země, co se jim líbí. Je to tedy pro mě svým způsobem povinnost, ale krásná.
V porovnání s jinými hvězdami poskytujete poměrně hodně rozhovorů. Je to vůbec nutné? Nenajdou si vás zájemci o klasickou hudbu i bez nich?
Pokud chcete prodávat desky, je třeba, aby se o nich lidé dozvěděli. Je to povinnost o to horší, že neexistuje jen v Česku, ale i v jiných zemích, kde musím navíc mluvit v cizím jazyce. Zabírá mi to hodně času a ne vždy je to příjemná činnost. Na druhé straně jsem ráda, když ke klasice přivedu mladší lidi. Ti, když vidí, že operní zpěvačka nemusí být čtyřicetiletá korpulentní dáma, ale že to je člověk jako oni, který má stejné zájmy a stejné názory, třeba to začnou vidět jinak. Určitá osvěta je důležitá.
Je důležité i to, že se tolik lišíte od konvenční představy operní zpěvačky?
Spíš bych zdůraznila schopnost komunikovat s lidmi. Pokud chce být dneska člověk populární, musí být mediálně použitelný, to znamená schopný poskytovat rozhovory v několika jazycích.
Jak jste se jazyky naučila vy? Za pochodu?
Prakticky ano. Na začátku kariéry jsem byla hozená do vody, když jsem získala angažmá ve Vídni, protože jsem z němčiny uměla jen základy. V angličtině jsem samouk, italštinu jsem studovala na vysoké škole, ale moc efektivní to nebylo. Jazyky mě vždycky hrozně bavily, překládala jsem si renesanční a barokní hudbu, která nebyla nikdy přeložená, a zbytek jsem dohnala praxí. Deset měsíců v roce trávím mimo republiku a často potřebuju někomu zavolat a promluvit si česky.
Odmítáte role, pokud máte pocit, že na ně nejste připravená. Není to zbytečná skromnost?
Jsou sporné případy, že si člověk říká: možná bych mohla, možná ne, ale já radši vždycky volím variantu ne. Risk je sice zisk, ale já potřebuju mít jistotu. Zpočátku mi to dělalo problémy, chtěla jsem zpívat všechno, ale pak jsem se naučila být opatrnější a teď mám v rozhodnutích naprosto jasno.
Připouštíte si negativní kritiky? A vycházejí vůbec nějaké?
Mám jich čím dál víc a je to dobře. Jsou lidé, kteří mají rádi jinou mezzosopranistku, takže na mně hledají spíš to špatné. Zpočátku jsem z toho byla nešťastná, skoro mi slzy tekly, ale člověk musí zapomenout. Teď to beru tak, že by bylo divné, kdybych měla pouze dobré kritiky, protože to by znamenalo, že jsem průměrná. Je to takové pěkné, hezky se to poslouchá a nijak to nevybočuje. Když má člověk extrémně dobré a extrémně špatné kritiky, je vidět, že je tam něco originálního, co se někomu líbí, někomu ne.
Takže v klasice existuje, že když se někomu líbí jedna mezzosopranistka, nemá rád jinou?
Před padesáti lety chodili přívrženci jedné pěvkyně na představení té druhé, aby ji vypískali, a opera byla hlavně v Itálii jako fotbal. Dnes už není tak populární, aby lidem stála za takový tyátr, ale pořád jsou nadšenci, kteří si zamilují jednu zpěvačku a konkurenci dělají zlo.
To je směšné.
Ano, ale čím více má člověk protikladných ohlasů, tím více to znamená. Je to paradox, ale i negativní reakce vám dělají reklamu. Když o vás vyjde něco hrozného, spousta lidí si řekne: No to bych teda chtěl vidět! A je to neustálé srovnávání. V popu většina interpretů zpívá původní skladby, které vznikly jen pro ně, takže si svým způsobem nelezou do zelí. V klasice zpíváme všichni Mozarta, pořád tytéž skladby, a tak se vezme jedna árie od té a té zpěvačky a všichni srovnávají. Tím se dostáváme do konfrontace mezi sebou, je mezi námi řevnivost a někteří lidé se dokonce přestanou mít rádi, protože si konkurují.
Zpíváte pořád totéž i proto, že současná vážná hudba moc nezabírá. Jaký na ni máte názor?
Ubírá se technickým směrem a jde spíš o formu. K tomu se do ní vrhly počítače, takže je to věda, které málokdo rozumí a která nepřináší mnoho emocí. Myslím si, že ta doba naštěstí končí. Napsat melodii už snad zase nebude hřích. Generace, která nastupuje, se doufám vydá jiným směrem a trochu hudbu zlidští. Já bych strašně ráda zpívala věci napsané pro mě, ale dnes to nemá moc cenu, když víte, že budete na koncertech v přesile.
Jaký máte názor na takzvanou popularizaci klasiky ve formě spolupráce s popovými zpěváky?
Je to nesmysl. Lidé, kteří chodí na "tři tenory", na klasiku nepůjdou. Berou to stejně jako koncert Michaela Jacksona, je to prostě jen fenomén. Na otázku, jestli bych zpívala s nějakým populárním zpěvákem, neříkám ne. Nejsem člověk, který tvrdí, že tohle je jediná správná cesta a všechno ostatní je špatné. Možná si s někým zazpívám, ale rozhodně ne proto, abych propagovala klasickou hudbu. Udělám to, protože mě to třeba bude zrovna bavit.
Nedělá klasiku klasikou právě to, že vyžaduje náročné posluchače, a tudíž není masová?
Je náročná pro posluchače i interpreta. S pop-music se, co se týče náročnosti zpěvu, vůbec nedá srovnat. Řekla bych, že je to úplně jiné povolání.
Posloucháte prý pop a rock. Nepřipadají vám povrchní?
Záleží na tom, co to je. Rap nebo techno poslouchat nemůžu, protože rytmus mi nestačí. Rock beru jako odpočinkovou hudbu. Někdy nemám chuť poslouchat klasiku, protože jsem unavená, poslech klasické hudby vyžaduje větší pozornost.
V článcích o vás není nikde ani zmínka o žádném příteli... Jak se vám to daří tajit?
Já na otázky tohoto typu neodpovídám, protože si své soukromí chci uchovat. Mám to snazší díky tomu, že pobývám většinu roku v zahraničí, a když jsem doma, neobcházím společenské akce, kde vám přítele přidají, ani nevíte jak. Spousta lidí se tak zviditelňuje, protože to čtenáře samozřejmě zajímá, ale já dělám tajemnou. Nechci, aby se mi v soukromí někdo šťoural.
|
MAGDALENA KOŽENÁ |
| Narodila se 26. května 1973. Studovala konzervatoř v Brně a Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. V roce 1995 zvítězila v mezinárodní pěvecké soutěži W. A. Mozarta v Salcburku a získala angažmá ve vídeňské Volksoper. Hostovala na několika evropských operních scénách, například v Antverpách, v Paříži či v Lipsku. V roce 1999 uzavřela exkluzivní smlouvu s renomovanou firmou Deutsche Grammophon a za nahrávku milostných písní Dvořáka, Janáčka a Martinů získala loni v Londýně "hudebního Oskara" - Gramophone Award. |
 Mezzosopranistka Magdalena Kožená. |
 Mezzosopranistka Magdalena Kožená. |
 Magdalena Kožená |
 Mezzosopranistka Magdalena Kožená. |
