Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

GLOSA: Kam s klasikem? Las Vegas nebo krabice, vyjde to nastejno

  16:55aktualizováno  16:55
Nejen Metropolitní opera vysílá do kin. Na její nápad se snaží zareagovat i přední evropské scény. Včetně pařížské Národní opery, jejíž produkce příležitostně běží v pražském Francouzském institutu a několika dalších českých kinech.

Scéna z Verdiho Rigoletta v Paříži | foto: Národní opera Paříž

Jenže Evropě to z různých hledisek, včetně návštěvnosti, nevychází zdaleka tak jako kolegům za mořem. V úterý pařížská první scéna promítla Verdiho Rigoletta, a tak se dalo srovnávat se stejným titulem, který před nějakou dobou vysílala i Metropolitní opera.

Zvuk v Kině 35 Francouzského institutu nebyl nejlepší, navíc občas vypadával, což se ale tu a tam přihodí i při přenosech z New Yorku. Dojem tedy mohl být zkreslenější než obvykle, přesto se zdálo, že v Paříži zpívají dobře, až velmi dobře. A to přesto, že nebyl obsazen výběr z první hvězdné ligy. Baryton rodáka z Havaje Quinna Kelseyho v titulní roli dvorského šaška působil dojmem velkého tvárného hlasu, americký tenorista Michael Fabiano měl pro frivolního Vévodu lesk i energii. Soprán Olgy Peratyatko, známé i z Prahy, kam se tato ruská pěvkyně vrátí příští sezonu na Novoroční koncert České filharmonie, sice v první, „dívčí“ árii Gildy necvrlikal tak lehce, jak by se slušelo na dívku blouznící o neznámém mladíkovi, ale později se rozvinul do krásy.

Fotogalerie

Pokud jde o režii, může si Paříž s New Yorkem pogratulovat, obě scény dospěly různými cestami k absurdnímu řešení. Metropolitní opera přenesla obsah z renesanční Mantovy do Las Vegas 20. století. Stvořila sice efektně blyštivý, leč obsahem zcela prázdný obal. V Paříži režisér Claus Guth vystačil s levnější lepenkovou krabicí. Do papírových stěn je stylizována scéna - jako symbol neúnosných vzpomínek titulního hrdiny. Rigoletto má dokonce dvojníka, jenž s sebou vláčí menší krabici, občas se chechtá a vzpíná ruce, ale kdyby na jevišti nebyl, nic by se nestalo. Divák skoro čekal, že i pobodaná Gilda bude nakonec zabalena v krabici, ale zůstalo u něčeho, co připomínalo tradiční pytel. Inscenace se tváří tuze intelektuálně ve své strohosti a retrospektivnosti, ale s přímočarou citovostí Verdiho opery souvisí právě tak málo jako Las Vegas.

Show musí pokračovat

V čem ovšem Metropolitní jasně válcuje konkurenci, je obchodní prezentace produktu. Včetně přestávkových rozhovorů. Odpovědi pařížských protagonistů mohou být sebezajímavější, ale když jsou předtočeny a klade je seriózní prošedivělý pán, tak to prostě působí jako nevzrušivý potlach v kavárně. To když se v Metropolitní ještě zadýchaní a rozpálení sólisté v přímém přenosu v zákulisí vrhají do náruče moderujících hvězd, pronesou pár frází a nakonec třeba i v rodné řeči pozdraví babičku sedící v kině v jakémsi zapadlém městečku, tak to je součást show, která musí neustále „go on“.

Jistě, opisovat od spolužáků se nesmí. Stejně ale evropské operní domy nenašly odpověď na marketingovou ofenzívu americké první scény, jež bez okolků sděluje světu: jsme největší, nejlepší, nejbohatší, nestydíme se za to, pojďte a sdílejte tuto radost s námi. Nejlepší vždy nejsou, což možná ukáže i série projekcí z významného evropského festivalu v Aix-en-Provence, kterou Francouzský institut chystá na léto.



Témata: Paříž




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.