Přitom sami fanoušci na internetu respektují pravidla a podstatu hříčky, již inspirovala krátká povídka anglické autorky Rose Tremainové, drží v tajnosti. A že to dá práci! Právě dar, jejž dostane do vínku Ricky – neobyčejný přírůstek do zcela obyčejné rodiny, je tak svůdné prozradit. Vždyť převrátí naruby vypravěčský styl i žánr filmu zrovna ve chvíli, kdy už divák začíná pochybovat, jestli má tolik šedi zapotřebí.
Z dramatu do veselé pohádky
Ricky totiž začíná jako tíživé sociální drama, v jehož úvodu se zlomená matka-samoživitelka dvou dětí zpovídá úřednici ze své bezútěšné situace. Zpětně se pak líčí úmorný stereotyp jejích denních povinností ještě před narozením Rickyho: odvézt dcerku na mopedu do školy, v továrně stát u linky plné chemikálií, vyzvednout dceru u školy, a když usne, kradmo si udělat trochu rozkoše – sama. Než v práci potká španělského dělníka a z překotného vztahu se narodí Ricky, předmět partnerské krize.
Do té doby se z plátna šíří pocit, že tohle všechno už jsme stokrát viděli, byť Ozon čaruje s pěknými detaily třeba kolem herecky velmi tvárné dívenky, zprvu silně nedůvěřivé vůči otčímovi, jenž zabral její místo nejen na maminčině motorce, ale pak zase zmizel.
Ovšem rodinná "sociálka" se okamžikem, kdy záhada kolem Rickyho vyjde najevo, mění jako mávnutím kouzelného proutku: prozáří ji prvky pohádky, fantasy, a dokonce komedie s drobnými vtipnými lapáliemi včetně scény v hypermarketu.
Škoda, že z nabídky bezbřehé hravosti příběh brzy uhne k obvyklé moralitě o jinakosti, kterou podezíravý svět a senzacechtivá média pokaždé zneužijí. Nicméně Ozon z téhle břečky vybruslí ještě docela elegantně – a hlavně s ním po dlouhé době dorazil z Francie film svým vyzněním až nečekaně pozitivní.
Ricky
Francie – Itálie, režie F. Ozon, hrají A. Lamy, S. López, tit., 90 min.
Hodnocení MF DNES: 60 %
