Divadlo Bez zábradlí - Maraton

Divadlo Bez zábradlí - Maraton - Adrian Jastraban, Michal Čapka a Bohumil Klepl v inscenaci Maraton pražského Divadla Bez zábradlí | foto: Martin J. Polák

Resuscitovaný Maratón je metaforou života

  • 1
Divadlo Bez zábradlí se vrátilo k slavnému titulu, Confortesovu Maratónu, který u nás proslavila inscenace Evalda Schorma.

Na trať se postavili noví závodníci: Bohumil Klepl, Adrian Jastraban a Filip Čapka.

Osm let od prvního světového uvedení, v roce 1980, měl Maratón v Divadle Na zábradlí českou premiéru v režii Evalda Schorma s trojicí maratonských běžců ve složení Pavel Zedníček, Karel Heřmánek a Ladislav Mrkvička.

Sám dramatik a divadelník Claude Confortés viděl Schormovo provedení třikrát a nešetřil chválou. „Považuju ho za jednu ze tří nejlepších inscenací té hry, které dosud vznikly. Teď jsem zvědavý na novou inscenaci nového režiséra nových herců,“ prohlásil osmasedmdesátiletý Confortés před čtvrteční premiérou.

Maratón se opět objevil v roce 1989 v nově vzniklém Divadle Bez zábradlí a nyní se vrací znovu.

„Vycházeli jsme ze Schormovy inscenační úpravy, ale brali jsme v potaz, že se naprosto změnilo dobové milieu. Schorm ze hry citlivě vytáhl například její politikum, motivy zneužití moci, manipulace. Dovolili jsme si v intencích autora nové dramaturgické úpravy, které jsou vhodné pro rok 2006,“ říká režisér Radek Balaš.

A dodává, že pokusit se o kopii Schormovy inscenace by ani nebylo moudré. „Určité propojení -jakýsi nadčasový dialog mezi oběma inscenacemi - je jen v osobě Karla Heřmánka, jehož hlas v roli sportovního komentátora při představení zazní.“

Tři na dlouhé trati
Hrdiny Maratónu jsou tři běžci: dychtivý začátečník, muž středního věku s přiměřenou dávkou zkušeností a postarší sportovec, pro nějž jde o poslední šanci. Vysilující závod, v němž málokdo běží v čele a málokdo soutěží v duchu fair play, posloužil autorovi jako metafora života.

Confortésův kus vychází rovněž z kořenů absurdního divadla: tři běžci se ke konci mění na starce v roztrhaných dresech, kteří se stále groteskněji snaží doklopýtat do cíle.

„Claude Confortés skutečně v tomto textu v mnohém upomíná na Samuela Becketta a jeho Čekání na Godota, z poetiky absurdního divadla vychází také čtyřstránková tiráda o rozpadu slova, o jazyku, který se paradoxně stal prostředkem nedorozumění. Autor však využívá i tradic francouzského lidového divadla a cirkusu,“ připomíná Balaš.

Dramatik totiž svým figurám předepisuje i klaunské výstupy, a tak herci předvádějí krkolomnou jízdu na kolečkových bruslích či stylizovaný boxerský zápas.

Přestože tématem hry není přednostně kritika komercializace olympijských her, které se vzdalují od ideálů zformulovaných baronem Coubertinem, leckteré bolesti současné olympiády dramatik předpověděl.

„Do úst jedné z postav vložil například věty: … za vší tou nádherou, pompou, za těma hymnama, praporama a projevama není než kšeft a politika! Krutej boj materiálních zájmů…“ popisuje režisér.

Repliky odříkané v běhu
„Situace, do kterých vstupují postavy, jsou archetypální a odrážejí naše životy. Proto se Confortésova hra stala celosvětově úspěšnou,“ míní Balaš. Nemalé nároky však text klade na herce: většinu textu jim ukládá odříkávat za poklusu a ve chvílích odpočinku spolu maratonci zápasí, zpívají nebo se dávají do tance.

Když text poprvé v Grenoblu režíroval sám dramatik, umístil herce na speciální prstencovou točnu, která se otáčela kolem publika. Divadlo Bez zábradlí točnou nedisponuje a Balaš soudí, že by ji stejně nepoužil.

„Mám rád divadlo, v němž alfou a omegou je herec,“ říká a zároveň svým představitelům maratonských běžců skládá poklonu: „Zapracovali na sobě a mají nyní tak výbornou kondici, že fyzickou zátěž zvládají bravurně, takže se mohou soustředit výhradně na hereckou akci.“

Důležitou součástí hry i inscenace je hudba, která rytmicky odděluje výstupy. Pro představení ji složil Ondřej Brousek, jako texty písní posloužily básně Arthura Rimbauda - s ním má ostatně jeden ze závodníků, Nazaire, shodné příjmení.