Requiem je lyrické, vášnivé, melodické, občas i děsuplné, pro sólisty vypjaté, krom duchovní hloubky je i velmi efektní a tudíž lákavé pro pořadatele, jenže málokdy se podaří dát vše skutečně dohromady...
Loni ho uvedla Dvořákova Praha v katedrále sv. Víta pod taktovkou Fabia Luisiho, tehdy ale dojem poznamenala akustika prostoru. Ve středu ho dirigoval Manfred Honeck v Dvořákově síni Rudolfina v rámci sezóny České filharmonie (koncert se opakuje ještě ve čtvrtek a v pátek).
Zase to tak úplně nevyšlo. Ani ne tak v orchestru a už vůbec ne ve sboru. Málokteré těleso by dokázalo jednotlivé kontrastní části zazpívat tak dokonale a v takové šíři jako Pražský filharmonický sbor. Honeck cítí skladbu velmi emocionálně, doslova ji na pódiu prožíval, každou frázi detailně ztvárňoval výraznými gesty a orchestr mu vše zahrál do posledního dynamického odstínu.
RequiemDvořákova síň, Rudolfinum 9. dubna 2014 Česká filharmonie dirigent: Manfred Honeck |
Na čtvrtečním koncertu se ale pouze jediný sólový výkon dal označit za špičkový, a ten podal český tenorista Pavel Černoch, působící hlavně v zahraničí. Jeho jasný, lyrický, dobře vedený hlas je schopný velkého rozpětí, má v sobě charisma. Slavnou "árii" Ingemisco zazpíval skvěle.
Basista John Relyea je známý i z kinopřenosů z Metropolitní opery, ale v tak citlivé skladbě jako Requiem zněl jeho hlas hrubě, rušilo přílišné vibrato a intonační nejistota.
Také u mezzosopranistky Gerhildy Rombergerové člověk vnímal spíš úsilí dotahovat tóny než nějaký výraz a barvu. Sopranistka Simone Schneiderová part sice odzpívala celkem přesně, ale jen "provozně", bez hlasového kouzla.
Česká filharmonie by si bývala zasloužila opravdu hvězdnou čtveřici.
