Že britského šedesátníka (ano, přesně tolik bude Stingovi letos v říjnu) doprovodí místo Royal Philharmonic Concert Orchestra Češi, bylo zřejmé již na jaře. Jen krátce na to pak přišel nápad podívat se na přípravu takového večera z druhé strany, tedy výjimečně z pohledu samotných účinkujících.
Ačkoliv jsem chyběla na pražských generálkách, kde s tělesem nacvičoval jiný dirigent, než který nakonec stál na bratislavském pódiu, i tak jsem viděla dosud neviděné. Ano, muzikantům může připadat samozřejmé, že se s hvězdou vidí až v den koncertu. Do té doby si totiž jen několikrát společně přehrají předem vybrané písně. Když jsem ale ve středu odpoledne dorazila na plochu zimního stadionu Ondřeje Nepely, kde před několika týdny bojovali Češi o bronz na hokejovém šampionátu, málem bych ho nepoznala.
V Praze si Sting přiložil ke spánku pomyslnou bouchačku. Nutno říct, že to rozhodně nebylo kvůli výkonu Royal Philharmonic Concert Orchestra. Stydět se ovšem nemusí ani Český národní symfonický orchestr.
"On je naprosto v pohodě," hlásil při pauze na cigaretu zakladatel orchestru Jan Hasenhörl, když jsem se ptala: "Co celebrita?". Než jsem ho ale při nácviku This Cowboy Song našla na jevišti, chvilku mi to trvalo. Aha, takže ten chlápek v kraťasech a teniskách, co si obléká sepraný černý svetr, je ten šestnáctinásobný držitel Grammy, který má židli jak v Rokenrolové síni slávy, tak ve dvoraně pro autory písní... Aha. A on ještě stíhá strečink, když za něj zrovna jeho part zpívá drobounká Jo Lawryová. Jen ta dirigentka mi tam tak nějak nesedí, i jako absolutního laika, který doma diriguje maximálně štětkou na záchodovou mísu, zaráží, co tam všechno stíhá předvádět, aniž by se snažila udržet tempo. Ale co, třeba ji jen podceňuju...
Generálka končí, muzikanti se rozcházejí na jídlo, hala na hodinku utichá. Sama stíhám dva párky v rohlíku, kontrolu ubytování a už se vracím zpět. V jedné ze zamotaných chodbiček míjím klečícího klarinetistu, který poctivě cvičí a připravuje se na sólo v Englishman in New York. Vypadá vyděšeně, ale snaží se maskovat nervozitu. Když zahlédne blížící se kolegy, nástroj sbalí a ztratí se za dveřmi pánské šatny.
V té dámské mezitím probíhá malá "předpověď počasí": Mám si vzít dlouhý rukáv? Nebo stačí ramínka? Mně tam byla teda zima, ozývá se z jednoho rohu. Ale když tam přijdou lidi, zase se to vydýchá, oponuje protilehlá část místnosti. Kontrola punčoch, bleskové sprchování, výměna pohodlných kalhot za večerní róby. Najednou se stydím, že mám na sobě pořád džíny (což se rozplyne ve chvíli, kdy je na jevišti uvidím i na samotném Stingovi).
Blíží se osmá, hala je zaplněná k prasknutí. Stojím za jevištěm, černou oponou prosvítají tisíce hlaviček Stingových fanoušků. Míjím klarinetistu a svírá se mi žaludek za něj. Sedám si do míst, kam si lidé s lístkem sednout nemohou, nad hlavou projekční plátno. Orchestr mám jako na talíři, poprvé se dívám vyprodané hale do očí.
Sting v Praze Přečtěte si recenzi Stingova pražského vystoupení. |
Začíná se ostře písní od Police - popěvek Every Little Thing She Does Is Magic splnil roli roztleskávačky, na If I Ever Loose My Faith In You je jasné, že si Sting opět vybral dobrou destinaci, kde mu "jeho Slováci rozumějí". Přichází klíčový moment a sólo pro Angličana v New Yorku. Členové orchestru - stejně jako hlavní hvězda a celý "Nepela" - zírají na kuželem osvíceného muzikanta. Sama skoro nedýchám a vybavuje se mi ten okamžik, kdy jsem ho viděla klečícího kdesi v útrobách stadionu. Zasloužený potlesk se plynule přelívá v róóóóztáááhlééé oslovení Rooooxanne, s nímž Sting omámil loni v září plnou pražskou O2 arenu.
Při skladbě Russians se hala potápí do očekávatelné rudé záře, Fields of Gold pak předznamenávají konec první půlky. Dochází na povinnou jazykovou vsuvku a oslovení Bratislavy a krátkou přestávku. Když vidím, jak dirigentka vrávorá v kramflecích, opět se mi vybavují její odvážné kreace, na něž bych vlastně raději zapomněla.
Havrani u koupaliště
U bočního vchodu haly se v minutě sejde několik muzikantů v oblecích, kteří tiše kouří, vlastně ani nic nekomentují a jen pozorují klidnou hladinu sousedního koupaliště. "Šel bych," řekne jeden z nich a kolemstojící jen přikývnou. Napít, vyčurat a zase zpátky do bloků. Před oponou tentokrát stojí i Hicksová, která v ruce žmoulá střevíčky na vysokém podpatku. Očividně se jí nechce obouvat a někoho vyhlíží. V tu chvíli se ze Stingovy části chodby vyloupne i taktéž bosá vokalistka. Obě úpěnlivě hypnotizují dveře. Po několika málo vteřinách z nich vystoupí černoška krev a mlíko, chytne v pase nejprve dirigentku, ta se "na jistotu" předkloní a vklouzne do pravé boty. S pokřiveným úsměvem obuje i levou a půjčuje asistentku i zpěvačce.
Když otočím hlavu, oči mi logicky sklouznou k němu. Sting tam stojí jako poslední muž v poli - v džínách, teniskách a tričku s dírkami na břiše. Ať už měl na sobě svůj nejoblíbenější prošoupaný kousek, nebo designovou záležitost s důmyslně promyšleným větráním od Versaceho, slušelo mu to. Vypadal najednou mnohem přirozeněji než v Praze, kde válcoval dámská srdce v košili. Orchestr už je na jevišti, i dirigentka přešlapuje u pultíku a já stojím dva metry od Stinga. Bez něj to nezačne, ujišťuju se, mrkám na něj, on zdvořile přikývne a jdeme si každý po svém.
On přihodí Shape Of My Heart, já zapnu nahrávání na telefonu. On dá vtipnou choreografii k This Cowboys Song, kterou ani orchestr na generálce neviděl, já přikovám oči k projekční ploše. Přichází moje oblíbená pasáž - Moon Over Bourbon Street. Oproti Praze chybí nosferatovské záběry (tentokrát vůbec nedošlo na náladotvorná videa), ale vytí zůstalo. Smyčce přivádějí halu do varu, Sting se otáčí k orchestru a sám mu v jednu chvíli děkuje.
Tento snímek byl pořízen v Praze, ale i v Bratislavě se Sting na pódiu bavil.
Ale ne, už zase mi oči padají na tanečnici s taktovkou. Snažila jsem se ji omlouvat, ale mám pocit, že orchestr by to bez ní zvládl sám, navíc by nemusel dusit smích při jejím teatrálním pohazování kšticí.
Naprosto oprávněný úsměv se ovšem dostavuje při policeovském konci základní části programu - King of Pain a Every Breath You Take. Padají zábrany i kabelky a první řady se zvedají k tanci. Tenhle pocit z koncertu samozřejmě znám, ale tentokrát ho vnímám intenzivněji. Ochranka nikoho nenapomíná, večer vrcholí, zdá se, podle plánu.
Sting se klaní, mizí z pódia a já už poněkolikáté přicházím o překvapení přídavku. Vím, že zazní další čtyři písně, a tak alespoň sleduji tisíce lidí na nohou, kteří se snaží minimálně jednu vytleskat. Tak dobře: Desert Rose. Ale co tahle melodie udělá se Slovenkami! Sting se vlní, pánské doprovody tiše brunátní, nadšený řev roste přímou úměrou k tomu, jak Brit zvedá rozpažené ruce na hlavu. She Is Too Good For Me a Fragile už jen podtrhují Stingův triumf. Superbonus pak přichází ve formě posledního kousku od Police a Stingovou solóvkou Message In a Bottle, jež s ním publikum dozpívá. Potlesk, rozsvíceno, Sting z haly mizí do deseti minut po skončení poslední skladby.
V dámské šatně už je zase živo. Večerní šaty padají do tašek, kraťasy mají opět navrch. Nikdo ovšem nic nehodnotí, je to jen "další večer v práci". Zítra se hraje jinde, s někým jiným, něco jiného. Ano, byl to Sting, byl příjemný, ale je to za námi. Patnáct minut před jedenáctou večerní už se orchestr šikuje před halou a vyhlíží autobus. V jednu chvíli někdo zvedne ruku a ukáže prstem na temné místo na parkovišti, kde by měl stát. Ti, kteří stojí nejblíž, poberou zavazadla a odcházejí. Ostatním se na dotaz: "Co je?" dostává odpovědi: "Jedem, prej ještě cestou dáme koncert v Brně".
V jedenáct je definitivně po všem. Orchestru se rýsuje další podobně hvězdná spolupráce a prý je těsně před podpisem smlouvy. Tak držím palce a přeju především soustředěnější ruce třímající taktovku. Mimochodem právě ona jinak skvěle postavenému programu, v němž vše plynulo přirozeně a samozřejmě, ubírá deset procent z možného stoprocentního hodnocení.
