Záběr z londýnského koncertu Eltona Johna v rámci iTunes festivalu

Záběr z londýnského koncertu Eltona Johna v rámci iTunes festivalu | foto: iTunes Festival

iTunes festival naživo aneb digitální rokenrol, který sleduje celý svět

  • 0
Odpočítávání. Deset. Lady Gaga. Devět. Nadšené tváře a řev. Osm. Elton John. Sedm. Londýn. Šest. Arctic Monkeys… Takhle teď začíná v městě hudby každý večer. Tři. Justin Timberlake. Dva. Jedna. Takhle začíná v Londýně iTunes festival.

Kousek od centra Camdenu, v londýnském klubu Roundhouse by chtěl září trávit každý fanoušek hudby. V nádherně řešeném a velikostí intimním prostoru, kam se vejde jen něco přes tisíc lidí, každý večer vystupují nejslavnější jména světové a ostrovní hudby. Co den, to koncert. Lístky se nedají koupit. Jen vyhrát nebo dostat, když mají vaše jméno na obálce nebo v počítači v budce za klubem.

Jiné poměry

iTunes festival není obyčejná hudební přehlídka, na kterou se jdete vyvalit s kamarády na trávu, pít pivo z kelímku a vlastně ani moc neřešíte, kdo bude zrovna hrát a kdy se končí. Už posedmé ji Apple pořádá jako velkorysou marketingovou akci pro svůj hudební obchod a pomocí speciální aplikace ji zdarma přenáší svým uživatelům až domů ve zvukové a obrazové kvalitě, ze které by si někteří tuzemští provozovatelé přenosových vozů měli sepsat učebnici.

GLOSA: Lady Gaga vyměnila paruky za prasečí masku

S vlastními vlasy, ovšem "vyzdobena" prasečí škraboškou, zazpívala Lady Gaga na

Moje jméno má být v té budce za klubem napsané na čtyři koncerty. Na ostrovní kytarové hrdiny Arctic Monkeys, kteří mají v den vystoupení novou deskou AM zase jednou přepsat tamní hitparádovou historii. Mladičkého Jakea Bugga, kterého pár dní po koncertu čeká za jeho debutovou desku nominace na prestižní cenu Mercury. Na Kings of Leon, autory hitu Sex on Fire, jimž právě vychází nová deska, na níž hledají ke slavné skladbě důstojné pokračování. A na Eltona Johna, který má pro změnu představit svůj nový autorský materiál po sedmi letech.

Bugg a Elton budou navíc ještě letos koncertovat i v Praze a tohle je dobrá šance zjistit, kdo s koho a jestli vůbec. Jsme přece na iTunes festivalu. Tady nejenže hrají na malém prostoru velká jména, ale navíc připravují výjimečná vystoupení. Tady se dějí VĚCI. Paruka, kterou Lady Gaga odložila při zahájení, aby ukázala své pravé já, o tom už sepisuje paměti.

Opičí proměny

Prší. Vzduch mění konzistenci. Tvoří ho miliony drobných kapek, a ať se otočíte na kteroukoli stranu, vítr vám je chrstne rovnou do tváře. Jak jinak. Znovu a znovu. Prší v Londýně. Je pondělí a koncert Arctic Monkeys, kteří město obhlížejí chladnými pohledy v elvisovsky střiženém oblečení z titulek hudebních časopisů každého novinového stánku, začíná za necelou čtvrthodinu. Od klubu Roundhouse se na každou stranu vine jiná, dlouhá, stejně beznadějná a už čtyřicet minut strnulá fronta.

GLOSA: Arctic Monkeys si hráli na Elvise

Arctic Monkeys na Coachella Valley Music and Arts Festival (13. srpna 2013)

Kluci a holky v modrých tričkách s nakousnutými jablky, kteří ji mají krotit, krčí rameny a z klubu občas vyběhne někdo s obálkami, vyhlédne si známé, "přece tu nebudete čekat" a  zatáhne je dovnitř. Taky mě to nebaví, ale nikdo neběží. Jdu od jednoho modrého trička k druhému a mávám všem před očima e-mailem s potvrzením vstupů, který psal z Německa kdosi, koho tu nikdo nezná. A nenechám toho, dokud na ruku nedostanu pásku, která naštěstí i tady, jako by to byl normální festival, znamená spasení. Nejradši bych si tu hořkost šel vyříkat se zdejším těžkým pivem. Jenže vevnitř dost skandují lidi a z projekce běží to slavné odpočítávání.

Spěchám do schodů, protože sál je v prvním patře, a mezi zuby drtím, že i ten Apple by občas potřeboval restartovat, protože… prásk! Zasvítí do očí projekce snad přes půlkruh celého klubu. A na ní se kroutí zvuková vlna do tvaru písmen A a M. Roundhousem zní tóny nového singlu Do I Wanna Know? A ve chvíli, kdy Arctic Monkeys nasadí hit Dancing Shoes, už je zase dobře. Ta kapela je v neuvěřitelné formě. Alex Turner je se svými démonickými pohledy a hlasem definicí frontmana. A i když by pauzy mezi písničkami mohly být kratší, nový materiál zní tak přesvědčivě, že není divu, že s ním pár dní po koncertě popáté v řadě pokoří britskou hitparádu. Což se žádné jiné nezávislé kapele dosud nepovedlo. Přesto reakce publika není tak divoká, jak by se dalo podle dění na pódiu čekat.

Proč, mi dojde až o den později, když už v budce za rohem najdu obálku se jménem a pak z druhého patra sleduji takřka z očí do očí pódiové vyhoření naděje jménem Jake Bugg. Rád by vládl scéně jako ve své době Paul McCartney, kdokoliv z Oasis nebo Johnny Cash, ale nemá na to písničky ani postoj. "Vím, že byste radši vyhráli lístky na někoho jiného. Ale díky, že jste přišli," říká publiku bojácně a odhazuje tím ze sebe na pódium, kde je prázdno, protože bubeníka Bugg odsunul i s jeho soupravou na stranu, poslední stopy rockerství. Zůstaly snad jen v singlu Seen It All.

V tu chvíli je jasné, že dokud vybírá výherce vstupenek náhoda, nemá nikdo z vystupujících jistotu, že se pod jeho pódiem na festivalu iTunes sejdou fanoušci, kteří znají slovo od slova i něco jiného než nejznámější singly. A kteří by klubové prostředí zneužili k neopakovatelnému zážitku. Píšu si poznámku: Exkluzivita může atmosféru taky zabít. Bugg to prostě odehrál jako na firemním večírku.

Větší Amy

iTunes festival je úžasný a obrovský podnik, o kterém se po světě hodně mluví i píše. Ale určitě ne akce, o které se dá říct, že jí žije celý Londýn. Fialově nasvícený kulatý barák obsypaný ochrankou kus od zabordeleného Camdenu působí, jako by někdo ze slavných londýnských streetartistů načrtl rozevřené nůžky mezi lokálním a globálním.

GLOSA: Jake Bugg se musí na pódiu snažit, aby nebyla nuda

Jake Bugg na vystoupení v rámci iTunes festivalu v londýnském klubu Roundhouse.

Stačí projít kolem slavných nekonečných marketů, kus za obřím nápisem Camden Lock si na mostě koupit "bang bang" kuře od Číňana, jenž robotickým hlasem zpívá You’re Beautiful zajímavěji než James Blunt, a zapadnout za roh do hospody The Good Mixer, kde berou peníze jenom "keš". Což na obrázku nad barem vysvětluje Johnny Cash. Stejně jako po celé čtvrti i tuhle hospodu teď prostupují odkazy na jinou muziku, než jaká se hraje o pár ulic dál a vysílá se odtamtud do celého světa. Pod internetovou značkou #Amys30 si skoro každý patník v Camdenu připomíná nedožité třicetiny Amy Winehouse. A v tomhle podniku, kam chodila nejradši hrát kulečník, a když se nadrala, vlezla na bar a na svůj účet točila piva celé hospodě, k tomu zní Slayer a Motorhead.

O pár ulic a graffiti s podobiznou Amy dál je v horním patře židovského muzea nenápadná výstava s názvem Rodinný portrét, kterou uspořádal zpěvaččin bratr. Vedle šatů, úryvků z eseje na téma "čím bych chtěla být" ze střední, oblíbených desek Carol Kingové či písní z pohádek o Mickey Mousovi a fotek z rodinného alba na ní po pravdě není nic objevného. Ale má zvláštní atmosféru, protože připomíná, že se svou čtvrtí Winehouse žila naplno. A i díky tomu z ní teď, posmrtně, dělá její čtvrť oplátkou takovou ikonu. Další výstava začne za pár dní od téhle noci přímo v areálu camdenského tržiště, na jejím zahájení populární televizní redaktor zazpívá Parklife od Blur. A výtěžky z toho všeho půjdou na charitativní fond, který zřídil otec Amy Winehouse.

Na hudební stopě

Jenže s tou hudbou nežije jen Camden. Z iTunes mi zrušili všechny slíbené rozhovory, takže jsem v Londýně pár dní bez plánu. A v pauzách mezi jednotlivými návštěvami klubu Roundhouse do mě boxují důkazy, jak moc se hudba už dávno vsákla do celého města.

Do Národní portrétní galerie se jdu podívat, že i někdo, kdo napsal tak nepřekonatelné protestsongy jako Bob Dylan, kreslí a vystavuje strašné mazanice. A pak už se schyluje k poslednímu koncertu Eltona Johna, je odpoledne, snažím se někudy domotat na slavnou módní Carnaby Street, zaseknu se na hodinu v obchodě, kde neprodávají nic jiného než hudbu na vinylech, a koukám na obrovský nápis Black Market na protějším baráku.

GLOSA: Na koncert Eltona Johna je sakra proč se těšit

Záběr z londýnského koncertu Eltona Johna v rámci iTunes festivalu

Pod ním sídlí další obchod spojený s malou galerií věnovanou vzpomínce na jednu z nejvlivnějších kapel vůbec, legendární pankáče The Clash. Vevnitř trička, lístky, plakáty a pod zvětšeninou ikonického přebalu desky London Calling, na němž Paul Simonon rozbíjí basu, pod sklem přímo ta roztřískaná stará kytara. Celé to tu asi otevřeli kvůli tomu, že nahoře prodávají nový box-set se všemi remasterovanými alby The Clash a nějaké ty stylové cetky, ale stejně v tu chvíli tou malou místností, kde v rohu na další kytaru někdo brnká Guns of Brixton, taky prostoupí magie.

I když je Carnaby za rohem, dojdu tam až za další hodinu. A už se nedivím, že to dnes nekončí. Na ulici hrají dýdžejové i písničkáři, vystylovaní modernisté postávají před obchodem Lambretta a koukají na koncert. Někdo nakupuje. Někdo pije pivo. Někdo cider. A v jedné z bočních uliček vystavuje svůj projekt Carnaby Echoes výtvarnice Luce Harrisonová, která se rozhodla proniknout daleko za současné komerční pozlátko kdysi bohémské ulice. Natočila sérii dokumentů s pamětníky, dohledala hudební ukázky a ze všeho připravila kromě expozice i knížku a unikátní aplikaci, která ukáže, ve kterém klubu se ve třicátých letech zuřilo na jazz, kde leštil Boy George výlohy a kam chodili v šedesátých letech Mick Jagger a Pete Townshend tančit na reggae a ska, kde byl punk a kde Mos Def a Kanye West hráli koncerty pro pár kolemjdoucích. Hudební Londýn tu - se sluchátky na uších a aplikací v mobilu - ožívá, a i když do sebe asi nikdy nezapadnou všechny souvislosti, celek pohlcuje.

Když zpívá Elton

iTunes festival, kam se večer vracím na nejlepší koncert celého týdne, je jen jeden z mnoha střípků, které Londýn nabízí. Ale šestašedesátiletý Elton John si to na pódiu užívá ze všech nejvíc a je mu jedno, jak velké pódium má pod sebou a jak početné auditorium před sebou. Svým léty prověřeným popem konečně zvedá Roundhouse ze sedadel. Při Saturday Night’s Alright For Fighting lidi skáčou radostí. Elton se směje, zabodává prsty do publika a během nadšených ovací mu tím posílá své neslyšné, ale o to důraznější díky.

Při dojáku Your Song je na čase pustit k tomu v hlavě titulky a začít se s městem, ve kterém má hudba stejný význam a oddané fanoušky jako fotbal, loučit. Na zbytek koncertů si budu muset nabít iPad. Tedy v Praze, tam sice nejsou zdi s podobiznou Amy Winehouse, ale zato normální zásuvky.