Ukázka z knihy Renáty Fučíkové Hus a Chelčický

Ukázka z knihy Renáty Fučíkové Hus a Chelčický | foto: Práh

Ilustrátorka přešla od draků k Jiráskovi nebo příběhu mistra Jana Husa

  • 1
Renáta Fučíková, autorka ilustrovaného příběhu z dějin, tvrdí: „Nejsme malí, ale když se dotkneme něčeho velkého, v rozpacích chceme velikost shodit.“

Začínala s princeznami a draky, ilustrovala dokonce první český překlad Letopisů Narnie. Jak však její syn nastoupil do školy, propadla Renáta Fučíková českým, potažmo evropským dějinám. Společně s Alenou Ježkovou převyprávěly Jiráska, z Libuše udělala komiksovou hrdinku. Aktuálně je na pultech její verze příběhu mistra Jana Husa a Petra Chelčického.

Historie v e-knize

Žádné tlusté bichle, ani nudné hodiny dějepisu. Stáhněte si historii, která vás bude bavit, do vaší čtečky - na Knihy.iDNES.cz

Renáta Fučíková má na kontě několik prestižních ilustrátorských i literárních cen, hlavně za pětisetstránkovou Historii Evropy, která váží tři kilogramy a je v ní 280 ilustrací, z toho polovina velkoplošných. Když malovala příběh Antonína Dvořáka, brala to tak vážně, že „společně“ s ním onemocněla: „Pojala jsem ho jako podrobný komiks. Tam, když chcete něco vyprávět, rozehráváte jednotlivé scény po okénkách, prožíváte emoce hrdinů. Přihodilo se mi, že jsem se skutečně cítila špatně, když Dvořák na konci života stonal a ubývalo mu sil. Trvá několik hodin, než každý obrázek namaluju. Na konci práce na knize jsem tudíž byla téměř mrtvá.“ Tehdy se zařekla, že s životopisy přestane. „O rok později už jsem malovala epileptické záchvaty a smrt mnicha Kristiána, prvního českého spisovatele,“ líčí ilustrátorka. 

Protože k historickým tématům přistupuje jako nepoučený laik, ptá se na to, co by kované historiky už ani nenapadlo zkoumat. I proto jsou její knihy čtivé, k většině z nich nejen maluje obrázky, ale je i autorkou námětu i textů. Poukázala třeba na to, že první český autor knížek mnich Kristián byl synovec svatého Václava a strýc svatého Vojtěcha. Což sice profesionálové vědí, ale čtenáři málokdy.

Mezi Husem a Chelčickým

Jejím nejnovějším dílem je kniha Hus a Chelčický z nakladatelství Práh. Přestože jde o ilustrovaný popis událostí, jež se staly před šesti sty lety, vidí tu Fučíková překvapivou paralelu k dnešku: „I ve středověku přicházely průlomové myšlenky z univerzit. Hybateli společnosti byli i tehdy studenti a profesoři zvaní mistři. Něco jiného je však řeč intelektuála, který diskutuje, přemítá, polemizuje, a něco jiného řeč člověka z řemeslnické dílny nebo z vesnice, který řeže a kosí. Proto pak přišly zásadní okamžiky, kdy ve všech zatrnulo a zastavil se tep: když tekla první krev. Bylo to při prvních půtkách v ulicích, při prvních demonstračních popravách rebelů,“ popisuje autorka nesnadné změny ve fungování společnosti čtrnáctého a patnáctého století. Zatímco první krveprolití bylo šokující, po několika měsících už tekla krev proudem, během pár let byla válka na vrcholu a smrt byla každodenním chlebem. „Když jsem psala rukopis, odehrávaly se právě první boje na Majdanu v Kyjevě. Svět je bez dechu sledoval. O pár měsíců později se zprávy o bojích na Ukrajině sotva prodírají před jiné informace. V tomhle jsme pořád stejní,“ dodává Fučíková.

Přestože Hus je z dvojice myslitelů známější, autorka se zhlédla spíš v Petru Chelčickém. „Žil v krvavé době, pozoroval vývoj v Čechách a došel k myšlence, která ve své podstatě dává návod všem lidem na světě, jak žít vedle sebe a spolu: k dokonalé společnosti vede jen jediná cesta – cesta všeobecného porozumění a vzájemné lásky mezi lidmi. Člověk je nicotná bytost, svou nicotnost překoná jen tak, že nebude lhostejný k bolesti a utrpení druhých.“ Myšlenka, která vedle všemožných inspirativních východních i západních systémů zdánlivě zapadla, a přece shrnuje to podstatné zcela výstižně.

Nebát se a nekrást

Kdyby si mohla vybrat, do které postavy se vtělí, Chelčický by to i přes veškerý obdiv, který k němu chová, nebyl. „Bavilo by mě být Santinim. Snést z oblohy na zem hvězdy a zhmotnit je.“

Když člověk ilustruje a zčásti i napíše tolik historických knih, začne mu to dávat vzorec, z nějž cosi plyne? „Masaryk říkával: Nebát se a nekrást! Vykládám si to tak, že jsme povinni být hrdí na to, co se lidem narozeným v Čechách a na Moravě povedlo. Postavili fenomenální stavby, třeba právě Santini, Gočár, Kaplický. Položili základy vědních oborů jako Mendel či Heyrovský. Napsali světová díla, například Hašek, Čapkové, Kafka. Máme Horákovou, Čermáka, Fajtla. Je tolik jmen, která stojí za to, aby byla připomínána!“ vypočítává ilustrátorka. Tvrdí, že není nutné, abychom si připadali jako ušlápnutý národ. „My Češi nejsme malí, ale když se dotkneme něčeho velkého, lekáme se a v rozpacích se chceme smát, shodit tu velikost. Jenomže proč? Naše dějiny nejsou anekdota, spíš tklivý příběh. Měli bychom mu se zájmem naslouchat, řehot nějak není namístě,“ dodává.