V noci z pátku n a sobotu se zastavila v pražském Slovanském domě a připomínala karneval. Na každém rohu se nabízely různé ochutnávky nebo vzorky výrobků, hostesky s anketními lístky zpovídaly vesměs mladé publikum.
Ale kvůli brambůrkům či energetickým nápojům sem přišel málokdo. „Za cenu jedné vstupenky vidím pět set filmů a z toho nejmíň polovinu dobrých,“ zněla nejčastější motivace.
Putovní výběr světových reklam zahrnul nejnovější přírůstky ze sbírky, kterou už čtvrt století buduje Jean Marie Boursicot, muž zastávající názor, že reklama nemusí být jen komerční informací.
„Je to společenské sdělení, často zajímavý výtvor, a když se to podaří spojit, vznikne skutečné umělecké dílo,“ tvrdí.
Nejlepší reklamy opravdu neukazují hospodyňky nad čistoskvoucím prádlem. Vesměs vyprávějí mikropříběhy: poetické, vtipné, někdy až provokativně černé.
Líbili se třeba kněží, kteří místo tonoucího kolegy zachraňují zpod prolomeného ledu basu s pivem, hošík sázející autíčko, aby mu vyrostl „bourák“, limuzína s Georgem Clooneym, jenž „není součástí výbavy“, lev putující s rodinou ze safari až do garáže, kufr s milencem vyhozený oknem či řidič, který potřísněné auto vyleští svým bílým psíkem.
Obrovský úspěch slavila hravá animace beze slov, které se ve světě využívá častěji než v Česku, například „mléčná“ série z pravěku nebo žabí milovník banánů. Osobitou školu vtipu zosobňovala Korea, kde se třeba reklama na vysavač spojila s meditací.
Zvláštní kapitolu tvořily charitativní nebo sociální reklamy, vesměs výstižné zkratky upozorňující na domácí násilí či osudy dětí třetího světa.
V téhle kategorii zazářil i český příspěvek, v němž hokejový brankář při hře vybízí malého školáka Tak střílej! - a dítě na něj namíří hokejku jako pušku. Dovětek zní: Vypněte televizi, než bude pozdě.
