"Obrázek rockové scény 70. let je hodně poznamenaný érou jazzrocku, respektive určitým obdobím uprostřed desetiletí, kdy tato hudba plnila velké sály, podstatně oživila veškeré hudební dění a vlastně vytvořila klima, v němž se lépe dýchalo i probouzejícímu se rocku," připomínají ve své knize Život v tahu aneb Třicet roků rocku publicisté Ondřej Konrád a Vojtěch Lindaur.
A dále uvádějí: "Od té doby bylo vyřčeno mnoho úvah jazzrockové období zavrhujících. Podle nich byla masová obliba instrumentálního jazzrocku dána především absencí ryzího rocku, určitou manipulací publika kritikou, shovívavostí vrcholných kulturních institucí, menší problémovostí žánru (vzhledem k absenci verbální složky a tak dále)."
Na tom všem nepochybně kus pravdy je, až na drobné výjimky skutečně žádná "opravdová" rocková hudba neměla v 70. letech šanci. Na druhou stranu ale nesmíme přehlédnout, že jazzrock ani náhodou nebyl českou specialitou, nějakým únikem bigbítových muzikantů k instrumentální hudbě a zaujímáním vyčkávacího stanoviska, než se to nejhorší období normalizace přežene a oni se zase budou moci věnovat rocku.
Mix jazzu s rockem totiž skutečně v té době hýbal celým světem, dospěli k němu zhruba ve stejné době hudebníci z obou dříve naprosto neslučitelných světů. Na jedné straně fenomenální trumpetista Miles Davis na albech In A Silent Way a Bitches Brew přišel s elektrifikací jazzu, na straně druhé rockeři v čele s Jimim Hendrixem zvýšili důraz na instrumentální stránku rocku po stránce technické i výrazové.
Bylo by s podivem, kdyby se nový trend lavinovitě nešířil nejprve Amerikou, posléze po celém světě. Většina hudebníků, kteří s Davisem natočili jmenovaná přelomová alba, se posléze "udělala pro sebe" a jejich kapely - McLaughlinova Mahavishnu Orchestra, Coreův Return To Forever, Zawinulův a Shorterův Weather Report atd. - byly základním "hvězdným kádrem" jazzrocku - nebo, jak se dnes obecněji říká, "fusion".
A právě pod těmito vlivy se rozvíjela i česká scéna. Měla výhodu, že i na ní se našla řada mimořádných muzikantských individualit, které dokázaly importované podněty rozvinout do značné osobitosti. A není náhoda, že většina hlavních hudebníků, kteří se na právě reeditovaných albech podíleli, patří dodnes k hudební špičce, byť se většinou už věnují často i výrazně odlišné hudbě.
Je na místě uvést, že zřejmě nejvýznamnější, rozhodně nejslavnější, nejproduktivnější a také nejdéle působící českou jazzrockovou skupinou byl Jazz Q Martina Kratochvíla. Jeho sestavou prošla řada dodnes činných hudebníků (ostatně, výjimečně je skupina k vidění na pódiích dodnes) a natočil řadu vesměs výborných alb, která vloni jako komplet reeditovalo vydavatelství Supraphon.
Energit
Učednickými léty v Jazz Q si prošel kytarista Luboš Andršt. V roce 1973 sestavil kapelu Energit s legendárním basistou Vladimírem Padrůňkem a dvěma členy slavné sestavy Flamenga z období Kuřete v hodinkách Ivanem Khuntem a Ernem Šedivým (Energitem se ovšem krátce mihl i zpěvák Vladimír Mišík). Zpočátku poměrně tvrdá rocková kapela po změně sestavy a přijetí zřetelného vlivu Johna McLaughlina přešla na mnohem méně přímočarou hudbu, a stala se tak jednou z velkých atrakcí domácího jazzrocku.
Po Energitu zůstala dvě alba, která nyní vycházejí jako komplet na dvou CD, doplňují je nahrávky z dobových EP a zvláště zajímavé dosud nezveřejněné snímky dokumentující první, rockovější etapu kapely. Výkladní skříní Energitu je bezesporu skladba Ráno, která zabírala v původní vinylové verzi celou jednu stranu debutového bezejmenného alba (1975); stejně silný byl ale Andršt i v sevřenějších tvarech, třeba v melodickém Paprsku ranního slunce (který hrává dodnes), ale i na členitějším druhém albu Energitu s názvem Piknik (1978).
Impuls
Od jazzového hraní směrem k jazzrocku se vyvinula skupina Impuls, jejímiž hlavními postavami byli pianista Pavel Kostiuk, kytarista Zdeněk Fišer a jeden z nejuznávanějších českých trumpetistů Michal Gera. Skupina po sobě zanechala jediné bezejmenné album (1977), které vychází na samostatném CD společně s nahrávkami z EP a dvou dílů živých kompilací Jazzrocková dílna. Impuls byl zřetelně poznamenán vzory (Miles Davis, ale i Herbie Hancock a Chick Corea, jejichž skladby skupina nahrála na zmíněné EP), osobitost ovšem probleskovala nejen v instrumentálních sólech, ale i náznacích vyloženě slovanského přístupu ke skladbě (Horní konec, dolní konec).
Mahagon
Velmi zajímavou skupinou, jejíž existence netrvala dlouho, byl Mahagon, jehož "ztělesněním" byl baskytarista a skladatel Petr Klapka a jeho žena, zpěvačka Zdena Adamová. Kapela, jež měla velmi proměnlivou sestavu a jejíž existence skončila po emigraci obou jmenovaných v roce 1980, se díky častému využívání funky rytmů a zejména dechové sekce řadila po bok následovníků podobně obsazených kapel, jako bylo Chicago, Blood Sweat And Tears nebo Tower Of Power.
Mahagon natočil dvě elpíčka, první - jak už bylo tehdy v Čechách zřejmě tradicí - bezejmenné (1976), na němž se mimo jiné podíleli hudebníci z Mišíkova ETC..., houslista Jan Hrubý a kytarista Jiří Jelínek, a druhé s názvem Slunečnice pro Vincenta van Gogha (1980), zarámované výrazově vyloženě "dobovými" texty Pavla Vrby. Byť se na druhém albu podíleli pro budoucnost klíčoví čeští hudebníci ("výběrovci" Michael Kocáb, Michal Pavlíček a Jiří Hrubeš), zdaleka stín debutu nepřekročilo.
Combo FH
Kapelou, která je k jazzrocku jaksi automaticky přiřazována, byť jej nikdy v pravém slova smyslu nehrála, je Combo FH, které vedl po celou dobu jeho existence klávesista, skladatel a posléze i zpěvák Daniel Fikejz. V první fázi své existence bylo Combo FH jakousi, s nadsázkou řečeno, "českou odpovědí na Franka Zappu" (zejména co se týče svérázného humoru, kterým byla celá tvorba kapely prosycena, ale i v hudebním smyslu, například zapojením netypických nástrojů), ve fázi druhé se přiblížila spíše k novovlnnému rocku.
Na reedičním dvojalbu vycházejí jednak obě základní alba Comba FH, tedy debut Věci (1981), které patří k vůbec nejlepším - a pohříchu dnes nejpozapomenutějším - počinům československé hudby totalitního období, a "dvojka" Situace na střeše (1985), na níž původní potenciál Fikejz s novými hudebníky poněkud rozmělnil. Mezi bonusy - kromě skoro až legendárních společných nahrávek s Yo Yo bandem ze singlu z roku 1980 - zaujme zejména dosud nikdy nevydané demo Tragikomické statické miniopery (1984).
Všechny reedice jsou velmi pečlivě ošetřeny - přinášejí maximum informací, v bookletech kromě výňatků z dobového tisku, původních sleeve-notů a fotografií nechybějí ani rozhovory s protagonisty alb, které pořídil hudební publicista a spolueditor Jaroslav Riedel.
