Výsledek je týž: spousta obecných slov, která neříkají nic nového, ale tváří se moudře, objevně a užitečně.
Řeči, řeči, řeči
Zatímco Jára Cimrman ležící, spící překypoval činorodostí, Robert Redford režírující, hrající se uchyluje k akademické vyrovnanosti. Svůj protiválečný plakát vyvěsil na tři stanoviště.
Na prvním v roli univerzitního profesora, jehož dva idealističtí posluchači skončili jako dobrovolníci u amerických jednotek v Afghánistánu, domlouvá Redford u kávy studentovi, který svůj talent vyprodává v nic neřešící rezignaci a skepsi.
Na jiné poklidné půdě dělá zkušená novinářka alias Meryl Streepová interview se ctižádostivým senátorem v podání Toma Cruise, který se jí snaží pod vábničkou exkluzivity vnutit „nový válečný plán pro Afghánistán“.
A třetím dějištěm je afgánská fronta, kde kvůli dotyčné strategii zazobaného bílého politika zůstanou v zasněžené pustině mezi nepřáteli zmínění dva studenti – jak jinak než Afroameričan a Hispánec.
Náznak dramatu se odehrává právě a pouze kolem jejich čekání na záchranářský oddíl, jenže nutno dodat, že akční prvky nepatří k Redfordovým silným stránkám.
Jestliže Guinnessova kniha filmových rekordů eviduje snímky s největším počtem výstřelů, Hrdinové a zbabělci aspirují na rekordní balík řečí: vytříbených, zdvořilých, slušných, inteligentních, občas dokonce vtipných, ale také vznešených, abstraktních, významově prázdných a starých – ne-li jako lidstvo samo, pak určitě jako televize.
Koneckonců prostřednictvím televizních zpráv o padlých v Íráku film také začíná a v polemice senátora s redaktorkou dojde i na povinnou obžalobu médií.
Hlas pro Cruise
Debatní kroužek politického sitkomu není zrovna vděčnou půdou pro oscarové výkony, spíše hrozí, že se v záplavě dialogů i skvělí herci utopí.
Zjevně to hrozí Redfordovi, když vypráví, že ho do Vietnamu odvedli proti jeho vůli a jedinou jizvu utržil na demonstraci proti vietnamské válce.
O poznání lépe se drží Streepová, jež si udržuje velmi profesní, lehce pobavený i lehce ostražitý odstup k politikovi, jakých už zažila desítky.
Bohužel i její celistvou postavu vystavují tvůrci náhlé hysterii ve scéně pozdní vzpoury, z níž hrdinčin oponent, realistický cynik, vyjde bezmála jako jediný normální smrtelník, zatímco zlomenou ženu nechá režisér projíždět kolem vojenských hřbitovů.
A „zlosyn“ Cruise působí natolik vemlouvavě a rozumně, že by ho člověk snad i volil; ne proto, co říká, ale jak to říká.
Což je také hlavní rozdíl mezi Redfordovým filmem a televizními debatami s českými politiky: Hrdinové a zbabělci hrají výrazně líp.
