Snad ještě důležitější než fakt, že poprvé byla u nás provedena první verze této opery - jakkoli znalci jistě vychutnají rozdíly a nuance a ocení mravenčí práci muzikologa Aleše Březiny.
Lekce první. Světoznámý výtvarník Stefanos Lazaridis vyučoval ve fantazii. Předvedl, co to je, když scéna skutečně žije, hraje a podněcuje představivost: pro příběh o vesničanech, vystavených konfrontaci se zástupem uprchlíků, navrhnul konstrukci složenou ze schodišť vinoucích se vzhůru, s plošinami symbolizujícími obydlí vesničanů, ale třeba i zastávky na křížové cestě. Nemluvě o kouzlech se světlem, o něž se staral Davy Cunningham. Taková výprava má prostě nejen fortel, ale i ducha.
Lekce druhá. České publikum mohlo konečně vidět "normální" úroveň operních umělců na světové scéně. Mezi nimi byla jediná opravdová hvězda: basista sir Willard White, jenž jako kněz Fotis svým mocným, nosným hlasem jasně dominoval. Jména dalších pěvců nejsou vyloženě proslulá, přesto jejich jevištní i vokální vybavenost vysoce převyšovala stávající schopnosti sólistů našich scén včetně pražského Národního divadla.
V našem operním prostředí naprosto neznámé, senzitivní a expresivní herectví, které vychází zevnitř a nikdy se neuchyluje k okázale prázdným popisným gestům, umožnilo rozvinout strhující drama lidských vztahů - a přitom místo režiséra Davida Pountneyho tentokrát inscenaci připravovala "jen" jeho asistentka. Viditelně se však mohla opřít o ansámbl pěvců-činoherců, kteří se samozřejmostí profesionálů zvládali své - ať už více či méně osobité - hlasy tak, že neřvali, nehoukali, nedolovali tón bůhvíodkud. Tohle musí umět ve světě zpěvák, aby dosáhl základní kvality.
Lekce třetí. Ukázalo se, že i české divadlo se může vzepnout. Orchestr hrál pod taktovkou německo-dánského dirigenta Christiana von Gehrena s velikou ukázněností a barevností, sbor dokázal, že je schopen mnohem víc než jen stát a koukat. Organizačně to byl, pravda, ojedinělý počin, finančně ošetřený z mnoha stran, zaštítěný programem Česká hudba 2004, který byl takto slavnostně zakončen. Řecké pašije v Brně však ukázaly, co může být opera, jak by se operní divadlo mohlo a mělo u nás dělat soustavně, nejen jednorázově v roce, kdy slavíme výročí českých skladatelů.
Lekce čtvrtá. V Brně se vznesli k opernímu nebi (už proto, že složitá scéna se nedala realizovat jinde než v Janáčkově divadle). Nechť si se všemi zúčastněnými vychutnají triumf, ale upřímně řečeno, morální povinnost přicházet s takovými podněty by před daňovými poplatníky mělo mít (také) pražské Národní divadlo. Zavazuje ho rozpočet i výlučné postavení. Jeho současné vedení však dosud nic takového nenabídlo.
BOHUSLAV MARTINŮ - Řecké pašije
Královská opera Covent Garden - dirigent Christian von Gehren, režie David Pountney, scéna Stafanos Lazaridis, kostýmy Marie-Jeanne Lecca. Národní divadlo Brno, premiéra 16. ledna.
