RECENZE: Železná lady kašle na historii, ale ví hodně o stáří a samotě

O tom, že Meryl Streepová dostane za roli Železné lady Oscara, nepochyboval snad vůbec nikdo, ostatní nominované herečky nevyjímaje. Jestli se některá z nich při vyhlášení vítězky cítila zatrpkle, tak snad jedině proto, že hrála v lepším filmu.

Jak se šeptá už dlouho, šťastná majitelka třetí zlaté sošky totiž film Phyllidy Lloydové opravdu zastínila naprosto strhujícím výkonem. Přesněji řečeno "výkony". Americká herečka ztvárnila tuto neústupnou ženu hned ve dvou životních etapách. Na vrcholu sil, coby cílevědomou političku, která se z poslankyně prosadí na postu ministryně školství a později předsedkyně vlády, ale také v době, kdy Železná lady vzdoruje korozi svých duševních sil.

Po anonymní londýnské uličce se kolébá shrbená paní s modrou igelitkou. Před chvílí si koupila lahev mléka za neuvěřitelnou libru padesát. Koho by napadlo, že se před námi šourá jeden dlouhý, fascinující život. O několik vteřin později se tušení mění v jistotu, tahle stará paní je opravdu bývalou nejmocnější ženou Spojeného království.

Meryl Streepová ve filmu Železná lady

Teď je její největší starostí uvařit vejce natvrdo a namazat toast ke kávě. Streepová je v masce šestaosmdesátileté Thatcherové k nerozeznání. Když poprvé promluví bezchybným britským akcentem, aby se podivila nad cenou mléka, svého celoživotního barometru inflace, je iluze zcela bez kazu.

Opravdu mrazivý je způsob, jakým Streepová dokáže zahrát tíhu stáří. Nejistý krok, těžké soustředění, kdy je tak namáhavé zformulovat větu, vyprostit z hlubin zapomnění starou vzpomínku nebo se naopak nenechat odvléci daleko do minulosti.

Postupující demence je ale silnější. Stěna mezi "teď" a "včera" je tenčí než rýžový papír a stačí, aby televizní zprávy přinesly informaci o teroristickém útoku a expremiérka už razantně vstává z pohovky s burcujícím projevem, což její okolí rychle přechází taktní poznámkou.

Streepová dostala Oscara

Vítězové kategorií herec a herečka v hlavní roli se baví: Jean Dujardin na rameni Meryl Streepové

Letošní Oscary vyhrál film Umělec, své sošky se po třiceti letech dočkala i Meryl Streepová.

Spouštěčem vzpomínek nemusí být nutně zvuk exploze, stačí večeře s přáteli nebo telefonát syna z Jižní Ameriky a vracíme se o desítky let zpět, do doby, kdy mladá Margaret (Alexandra Roachová) vstupuje do politiky, poprvé naráží na zapouzdřený svět mužů a seznamuje se se svým manželem Denisem.

Přestože záblesky bývají nahodilé, jsou návraty s malými výjimkami řazeny víceméně chronologicky a tak záhy poznáváme i předchůdkyni vetché stařenky, neústupnou političku na vrcholu sil. Dojem je opět dokonalý. Streepová dokázala mladší verzi své postavy vtisknout potřebnou tvrdost i energii. Tím, že ji obohatila kvalitou vlastní osobnosti, se navíc vyhnula pasti imitace.

Druhým kralujícím hercem filmu je bez diskuse Jim Broadbent v roli Denise Thatchera. Manžel stařičké Thatcherové je už několik let mrtvý, to mu ale nebrání, aby se své choti nezjevoval a nemučil jí vtipnými posměšky. Režisérka Phyllida Lloydová tuhle roli trefně přirovnala k postavě shakespearovského blázna, který zůstává se svým pánem dávno potom, co ho všichni opustili. Denis je bohužel jediná další postava, která stojí za zmínku.

Železná lady

70 %

Británie/Francie, 2011, 100 min

Režie: Phyllida Lloyd

Hrají: Meryl Streepová, Jim Broadbent, Alexandra Roachová

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 66 %

IMDb: 6.4

Ty ostatní Lloydová odsoudila do role epizodních statistů, nebo prostě těch, kteří odevzdaně naslouchají projevům své vůdkyně. I když se jedná "jen" o vzpomínky, které mohou být zkreslené, jsou lidé, již premiérku obklopovali, až podezřele často seřazení do pravidelných šiků. Filmu svědčí komorní scény, kde toho jde poměrně málo zkazit, protože je na to Streepová sama. V těch ostatních ale příběh sklouzává do šablonovitých klišé, jež postrádají přirozenost.

Třeba vyhlášení války o Falklandy vypadá jako pečlivě nacvičený divadelní akt. Těžko uvěřitelné jsou také burcující proslovy ve Sněmovně, jejíž osazenstvo tvoří očividný komparz. Sociální bouře jsou zase opakovaně prezentovány na projíždějící vládní limuzíně, na niž se demonstrující tlačí s transparenty. Z těchto důvodů atraktivita vyprávění vadne a nepomáhají mu ani prostřihy archivního materiálu.

Hodně se mluvilo také o historické nepřesnosti. Dějinné události jsou totiž líčeny výhradně z perspektivy hlavní postavy. Tuto výtku režisérka odráží vysvětlením, že debata o Železné lady už dávno uvázla doslova v aspiku, kdy jí jedna strana interpretuje pouze jako monstrózní čarodějnici a druhá jako zachránkyni, která dostala Anglii z poválečného útlumu. Zjistit, kdo má pravdu, ale prý Lloydová nechtěla.

A tak se to nedozvíme. Díky výkonu Meryl Streepové ale můžeme leccos pochopit o stáří, ztrátě rozumu, samotě a pomíjivosti. To je poznání, které vyzdvihuje středně dobrý film do nadprůměru.