Teprve dvaatřicetiletá filmařka, mladší sestra jedné z nadějných italských hereček Alby Rohrwacherové, kterou do svých Zázraků také obsadila, určitě ani netušila, jak její snímek zapadne do kolekce letošních Karlových Varů.
V čele s domácí Dírou u Hanušovic totiž jako by festival mapoval veškeré zapadlé samoty naší planety od Mexika po Island, všechny zapomenuté výspy daleko od civilizace, osídlené podivínskými samorosty, ztracenci, zoufalci či dobrovolnými poustevníky. Přesně k nim patří hrdinové Zázraků, rodina žijící na chátrajícím statku ve vyprahlé krajině italského venkova, kde ji nesmlouvavý otec záměrně udržuje v přísné izolaci od svodů moderního žití, odkázanou pouze na přírodu a její zdroje. Dvanáctiletá dívka a její tři mladší sestry musí spolu s rodiči pracovat na výrobě tradičního medu; kolem včel se točí jejich každodenní stereotyp, nic jiného neznají, s nikým jiným prakticky nepřijdou do styku.
Ale na rozdíl od Díry u Hanušovic obsahují Zázraky motiv vzpoury dospívání, podpořené vpádem zvenčí. Do neměnných starosvětských rituálů celého kraje totiž vtrhne televizní reality show Zázraky venkova, slovy těžko popsatelný, neskutečně bizarní pořad, jakými jsou italské obrazovky proslulé, a dívka začne objevovat jiný svět. Otec, který se v ní zhlíží, náhle ztrácí svůj vliv na ni, těžce se vyrovnává s poznáním, že si jeho nejmilejší dcera možná zvolí jinou dráhu než tu, kterou jí poněkud romanticky vštěpoval.
Střet dvou světů
Nákaza zlatým prachem televize dospěje tak daleko, že se sám stane trpným účastníkem soutěže, ve které místní farmáři v obludně stylizovaných kostýmech dávných Etrusků představují před kamerou své produkty, zájmy, rodiny. Vyhraje křehká krotitelka včel, nebo mohutný výrobce klobás zvýhodněný zpívající babičkou?
Pravda je, že poetická až snová krása nejprostších úkonů na půdě chudé „biofarmy“ jako z jiného století se prudce sráží s karnevalovým rázem přezdobené televizní estrády, který některé diváky ruší. Ale bez ostré konfrontace obou světů by Zázraky ztrácely na síle okamžiků, k nimž patří třeba výjev, kdy moderátorka podá okouzlenému děvčátku svou stříbřitou paruku.
Ve Variety o filmu napsali, že připomíná raný impresionistický náčrt, který potřebuje trochu více pozornosti a možná i vhodnější rám. To je přesný postřeh, protože překrásně nasnímaný sled obrazů svým sklonem k fantasknímu vidění skutečnosti diváka poněkud odhání, než si zvykne na přirozenou existenci velblouda mezi včelíny.
Nicméně konec starých časů po italsku, v němž režisérka čerpá i ze svých raných zážitků, dovede alespoň drobné zázraky vykouzlit, počínaje dětskými herci a konče náladou mísící prvky trapnosti, smutku, touhy. A jestli hrdinovu důstojnost ničí televize, nebo jeho vlastní zoufalá snaha udržet si dcerku, zůstává na rozhodnutí diváka.
