Těch dopisů z let 1948-1980, které uchovával archiv v Bostonu, jsou tisíce. Režisér Jan Mikulášek, který inscenaci nazvanou lakonicky Korespondence V+W připravil, měl tedy na výběr.
Dvě těla, jedna duše
Udělat z psaní, která jsou sice plná jadrné češtiny, vtipu i moudrosti, dramaticky nosný a jevištně přitažlivý materiál, je však poměrně těžký úkol. Mechanicky proti sobě vršit dva monology by bylo divadelně nepůsobivé a divácky otravné. V Brně se však zrodila působivá scénická koláž, v níž rotují úryvky z dopisů ve vynalézavé podívané využívající prvky klauniády i atmosféry slavných forbín V+W.
Z inscenace Korespondence V+W
Dramaturgyně Dora Viceníková z přesoceánského papírového dialogu sestavila působivý celek. Z něj vyvstává onen podivuhodný vztah dvou mužů, kteří se (vlastními slovy) hluboce milovali, aniž šlo o homoerotickou záležitost. Ostatně ještě za života byli oba nazýváni jednou duší ve dvou tělech - a Voskovcův odchod do Ameriky ukázal, že právě jako umělecký tandem byla tato dvojka nejsilnější.
A toto nikdy nerozvedené umělecké manželství do dopisnic překlopilo všechny podoby letitého svazku. Tady se z úst obou aktérů, k nimž dramaturgyně výtečně připsala postavu Werichovy manželky Zdeničky, dere soucit, hysterie, láska, ironie, kárání či usmiřování. A s přibývajícím časem se ve dvouapůlhodinovém kusu logicky více a více mluví o zdraví, nemocech, stáří a také rodinné tragédii, za níž stály psychická labilita Zdenky nebo alkoholismus Werichovy dcery Jany.
Mikulášek servíruje osudy V+W v nápaditém kaleidoskopu. Ke slovu přijde třeba rozfázovaný pohyb, groteskní škleby nebo svérázné hrátky s intonací, když se Werich obrací k publiku se svou mudrckou a posléze do banality vyprázdněnou replikou, že když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. Ostatně Werich na svoje publikum, které tomuto žonglování se slůvkem být zas a zase tleská, posléze vystrčí zadnici...
Jindy se z jeviště snesou ironické šlehy o české národní povaze. Prý když se prase zkříží se včelou, vznikne malý český člověk. Ale pořád je to svině.
Mikuláškova inscenace je silná v nepolevujícím chrlení obrazů a nápadů. Za podkresu místy až melancholicky tesklivé hudby se do mysli zarývají obrazy, v nichž se využívá rentgenových snímků na smrt nemocných lidí.
Jinde Mikulášek historicky nezatíženě a nápaditě inscenuje pražské jaro. Aktéři rozmístí černobílé slunečnice, ze záznamu až bukolicky bzučí hmyz a cvrlikají ptáčci. Jarní idylku posléze překotí do mrazivých Voskovcových výkřiků na adresu ruských okupantů. Werichův dodnes diskutovaný podpis anticharty se zase zašklebí ve Voskovcově jízlivém monologu na adresu bizarního shromáždění umělců národa ve zlaté kapličce.
Inscenace má tři skvostné herce. Štíhlý elegán Václav Vašák jako Voskovec, Jiří Vyorálek s přiznaně vatelínovým pupkem coby Werich a Gabriela Mikulková jako starostlivá, ale labilní Zdenička sáhli do opravdu mimořádné zásobárny hereckých valérů, nálad i kalibrů. Pochvalu si zaslouží i dadaistická čistě bílá scéna Svatopluka Sládečka, který natřikrát překlopil na stěny jednoduchý interiér.
Povedené kostýmy Marka Cpina včetně bílých obličejových masek jemně citují slavnou éru dvou mužů, kteří v Osvobozeném divadle natrvalo přepsali dějiny českého divadla.
Mikuláškovu vynalézavou a v nejmenších detailech precizovanou práci si však zdaleka neužijí pouze generace, kterým se iniciály V+W vypálily do srdce, ať už z desek nebo Fričových filmových komedií.
Novinka z Reduty totiž není „jen“ historickým dokumentem, ale také hořkou připomínkou bipolárního světa rozděleného železnou oponou. A v závěru se ponejvíce stane až syrovou, ale mimořádnou sondou do hořkých konců dvou mužů, kteří kvůli osudu nemohli být ani spolu, ani bez sebe.
Korespondence V+W
Reduta Brno, režie J. Mikulášek, hrají V. Vašák, J. Vyorálek, G. Mikulková
Hodnocení MF DNES: 90 %
