Ale to neznamená, že by nebylo naléhavé a nakonec i docela chytlavé.
White Lies jsou pořád hodně mladá kapela, na dvou deskách si stihli definovat vlastní styl postavený na jisté odtažitosti a chladu nástrojů s velmi emotivním vokálem Harryho McVeigha.
Mocné údery do kytar odosobňují pompézní syntezátory. A to, že ve své hudbě evokují tvorbu Joy Division, Editors nebo Interpol a libují si v retro zvuku nikdo White Lies ani napotřetí neodpáře.
Big TVInterpret: White Lies Vydavatel: Universal |
Novinka je v jednotlivostech víc melodická než předchozí album Ritual, ale i tady zůstává důležité celkové vyznění.
Největším hitem desky je určitě titulní písnička, která desku otevírá a McVeigh v ní zpívá o tom, že v jeho pokoji s postelí a velkou televizí působí emoce jen jako filmy. Sám tím vlastně dost výstižně definuje celkový sound White Lies.
Přestože zvukově se kapela pohybuje po vymezeném území, chytlavých momentů je na desce víc. Od zběsilé There Goes Our Love Again až po příjemně vlezlé First Time Caller. V závěru už ale nápady přeci jen docházejí a nahrazuje je znuděnost. White Lies prostě mají vyrovnanou řadovou desku. Nic víc, nic míň.
