Film Walesa: člověk naděje, jejž o legendě politiky natočil neméně legendární režisér Andrzej Wajda, se Lechu Walesovi nelíbil. Jak na Febiofestu líčil Walesův představitel Robert Wieckiewicz, zlobil se prý, že ve skutečnosti není tak ješitný, jako když ho ve filmu zpovídá italská novinářka Oriana Fallaci. Přitom to vůbec není podstatné.
Za divácky nejúspěšnější polský film loňského roku, který nyní přichází do našich kin, může někdejší předák opoziční odborové Solidarity a pak prezident naopak Wajdovi děkovat.
Není to obvyklý uctivě nezáživný životopis, neuhýbá kontroverzi ani humoru a vcelku se brání i patosu - až na finále, které body ubírá. Ze zdejšího pohledu ruší též vysvětlivky nutné spíš pro vývoz na Západ, byť i na nich příběh přesně dokládá, jak těžko chápal svobodný svět totalitu. Čím to, že rebel Walesa dostal od státu byt na sídlišti, a proč ho hrdě neodmítl?
Jiskry mezi Walesou a reportérkou při rámcovém rozhovoru vyrábí střet dvojího sebevědomí, výmluvnější však jsou všední dobové momentky: domácí ondulace před cestou do nevlídné porodnice, kočárek s miminkem v cele, tajná policie poklekající před papežem v televizi, chléb, jejž výtečná Agnieszka Grochowska coby Walesova žena tak pečlivě dělí mezi početnou rodinu. A jiní jsou na tom ještě hůř: nelze soudit činy, jež motivuje strach o blízké či holá bída.
Nestorova energie
Když dojde na vzpoury, střelbu, tanky, připomene propojení archivů s dotáčkami a přechody z černobílé do barvy, že kameraman Pawel Edelman je světová třída. Pomáhá i výtvarná nálada loděnic, skvělá "podzemní" hudba a z každého metru sálající energie režiséra, jenž oslavil osmaosmdesátiny.
Hněv v sobě ovládne hlavou, tak se rodí vůdce, vykládá filmový Walesa svou dráhu; přitom si drží zemitost, sladce kontrastující s intelektuálním disentem. "Je to dělnický šovinista, ale jediný přišel střízlivý," řeknou o něm.
A herec se s rozkoší noří do výrazu vesnického ochotníka s operetním knírkem, jehož kus ješitnosti a exhibicionismu jen polidšťuje. Zbytečně tu zní "Ten umí mluvit, strhnout dav"; to sami vidíme a podléháme.
Své nejsilnější filmy Wajda sice Walesou nepřekonal, ale rozhodně se za něj nemusí stydět. Dokázal, co u nás zatím neumíme: že zdravě nejednoznačný portrét hrdiny na jeho zásluhách neubírá.