WoWe, tak si říká německý fotograf Wolfgang Wesener, jemuž patří do 6. ledna příštího roku pražská Leica Gallery. Výstava dostala poněkud doslovný titul: Portraits by WoWe. Ta doslovnost je však na místě, Wesenerovu tvorbu totiž vystihuje dokonale.
WoWeho portréty |
WoWemu je dvaapadesát a u nás vystavuje, pokud je známo, poprvé. Portrétnímu žánru zůstává věrný od počátku své tvorby, a tak má expozice podobu retrospektivy. Na otázku, jestli se v portrétu soustředit na "jak", nebo na "koho", odpovídá Wesener jasně: jeho záběry jdou po jménech slavných, svým způsobem nadnárodně srozumitelných ikon, zejména kultury, ale i byznysu. Divák tedy hltá tváře, a teprve potom si všímá ostatního, tedy kontextu a kompozice.
Wesener je ve svém umění portrétu bohužel poněkud banální. Vybrané persony, a jsou mezi nimi hvězdy jako Warhol, Sontagová, Stockhausen, Beuys, Haring nebo Libeskind, fotí frontálně a vždycky tak, aby pozadí jasně ilustrovalo, o koho jde. Když je ve hledáčku tanečník, rozprostře se za ním široký parket. Pokud jde o konstruktéra vozů, opírá se o kapotu nablýskaného stroje. Je-li záběr na vizionáře vážné hudby, musí mít nad hlavou nekonečnou hvězdnou oblohu. Malíř pak za zády své dílo. A tak dále.
Pravdivé děti
Wesener neumí překvapit. A možná ani nechce. S takovými mistry fotografického portrétu, jako byli nebo jsou třeba Cecil Beaton, Man Ray, Annie Leibovitzová či z českých Antonín Kratochvíl a Karel Cudlín, se sotva může poměřovat. Jeho záběry nejsou víc než pěkně vyrobený lesklý povrch bez příběhu i tajemství. Jednou barevný, jindy černobílý, každopádně naprosto srozumitelný. Jak řečeno úvodem: doslovný.
WOWE: Václav Klaus (1995)
S výjimkou dvou záběrů, kdy autor fotí děti, vlastní i cizí. Pak je tu rázem jiný svět, autentičtější, pravdivější, živější. A zábavný k tomu. Že by cesta z poněkud sterilní řady Wesenerových portrétů slavných vedla tudy?
Hodnocení: 50 %
