To, co se podařilo Ivanu Lendlovi s kurátorem Jackem Rennertem, je jednoduše obdivuhodné. Shromáždit více než stovku originálních Muchových plakátů a k tomu několik desítek jeho dekorativních panó či kalendářů muselo dát hodně úsilí a stát nemálo peněz. Ostatně trvalo to tři desetiletí. Výstavní premiéra Lendlovy muchovské sbírky je ve dvou místnostech Obecního domu rozdělená do tří chronologických oddílů. Nejkratším, ale nejvýznamnějším je Muchovo pařížské období z let 1894 - 1904.
Ivan Lendl: Alfons MuchaObecní dům, nám. Republiky 5, Praha 1. Výstava trvá do 31. července. |
Od mýdla k Epopeji
Právě v Paříži se Mucha stal takřka přes noc hvězdou, když vytvořil působivý divadelní plakát Gismonda pro herečku Sarah Bernhardtovou. Podlouhlý tisk uvozuje první výstavní místnost. Plakáty vlastně působí jako něco víc než inzerce. Je třeba se trochu snažit, aby se návštěvník přes líbivost Muchovy kresby dostal k samotnému "reklamnímu sdělení" a zjistil, že se dívá třeba na plakát ke kojenecké výživě.
Muchovy plakáty v zákaznících vyvolávaly pocit, že zakoupením výrobku vstupují do výjimečné společnosti. Richard Fuxa, majitel billboardové firmy a zakladatel nadace, jež nyní Lendlovou sbírkou disponuje a výstavu připravila, nebude daleko od pravdy, když tvrdí, že Alfons Mucha položil základy jeho oboru.
Od roku 1904, kdy Mucha odjel do USA, ustává jeho zájem o dekorativní tvorbu. Nechtěl se opakovat a spíše začínal hledět k vysněnému projektu Slovanské epopeje. Mezi výjimky patří třeba čtyři návrhy krabiček na mýdlo nebo plakát pro českou pojišťovnu Slavia z roku 1907. Modelem mu seděla dcera filantropa Charlese Cranea, který financoval vznik Epopeje.
Po návratu do Čech v roce 1910 se Muchova plakátová tvorba soustředila na sokolské slety a také na sebepropagaci, to když inzeroval výstavy Slovanské epopeje v New Yorku, Praze či Brně. Do posledního českého období spadá třeba i plakát se skrytými zednářskými symboly pro pantomimu Princezna Hyacinta.
Satisfakce po sto letech
Ve snaze umocnit zážitek návštěvníků (a vydělat, což je v pořádku) čeká v předsálí stánek s možností zakoupit šátky s muchovskou tematikou, reprezentantivní publikaci Jacka Rennerta a Karla Srpa či kvalitní kopie plakátů. Zatím desítky vybraných, později budou přes e-shop v nabídce reprodukce všech plakátů ze sbírky.
Výstava v Obecním domě je pro malíře jistá opožděná satisfakce. Při zařizování interiéru budovy před sto lety totiž zaznívaly hlasy, že Mucha už dlouho pobývá v zahraničí a na výzdobě by se podílet neměl. Nakonec dekoroval nejvýznamnější místnost Obecního domu, ale z hrdosti odmítl honorář. Obecní dům je však devizou i slabinou expozice. Mucha sem patří, o tom není sporu. Zároveň by však takto velkolepé výstavě slušel velkorysejší prostor. Nyní jsou plakáty naskládané jeden vedle druhého tak trochu "bez ladu a skladu". S turnikety u vchodu a očekávaným enormním zájmem to může být trochu divácky nepohodlné.
Nicméně kdo má Muchu rád, jistě si přijde na své. Protože svět reklamy z doby secese má své kouzlo. A ven mezi tuctové billboardy a náhončí do turistických pastí v centru Prahy se bude chtít málokomu.
