Nečekaný dovětek patří k hříčkám typickým pro nezávislé tvůrce, ovšem když se někdo neumí vymáčknout za sto sedm minut, přidaným koncem už to nespasí. Což platí i pro sterilní sci-fi romanci se zajímavým nápadem v nezajímavém provedení.
Scénář režiséra Mikea Cahilla vychází ze zpochybnění faktu, že oční duhovka je stejně jako otisk prstu jedinečná. Výtečný Pitt coby biolog zaměřený na vývoj oka je typický věcný skeptik, než potká svůj opak, dívku s nádhernýma očima a slabostí pro mystiku.
Jejich vztah skončí tragédií. A pak hrdina učiní objev, jenž jeho vírou v rozum otřese, a za důkazem spojeným s dávnou láskou se vydá přes půl světa.
„Jsem manžel, otec, vědec,“ začíná vyprávění, než se vrátí v čase k seznámení s osudovou ženou. Příjemná nálada i hudba napovídají, že Výchozí bod by se rád podobal Věčnému svitu neposkvrněné mysli, jenže filmařsky je slabší.
Odborné vysvětlivky se střídají s dušezpytnými rozhovory něžně dojemné dvojice i variacemi na téma, že si člověk nemá hrát na Boha a dávat zrak slepým žížalám, pokud sám neví, odkud rána osudu udeří.
Což nastane zhruba až v polovině filmu a způsobí, že se divák na pár dní raději vyhýbá zrádným výtahům. Načež hrdina dojde k výchozí pozici „po letech“ a po boku své nové partnerky pátrá, zda nad přírodními zákony vážně nestojí jakási vyšší moc.
Teprve tady, po dlouhé romantické melancholii, se dostává ke slovu sci-fi. Trochu pozdě. Snímek Výchozí bod není špatný, pouze příkladně nezávislý, což znamená tichý, vláčný, přešlechtěný až k závanu nudy a drobátko nanicovatý.
