Dá se na ožehavé a nedotknutelné téma holokaustu nazírat i nějak jinak než s posvátnou úctou k milionům mrtvých? Třeba se sarkasmem? V dnešní době, kdy lze se sarkasmem nahlížet vlastně úplně všechno, se to už asi nemožné nezdá. Když však dramatik a spisovatel Benjamin Kuras napsal před šestatřiceti lety hru Vražedný pátek, obvyklé to rozhodně nebylo.
Komorní kus pro dva herce rozmotává zpočátku obyčejný kriminální případ do nejtemnějších nitek minulosti čtyřicátých let. Mladý policista Goldberg, který se ke svému židovství hlásí spíš jen z plezíru, se setkává se zlomeným rabínem Freitagem, jemuž jedna noc dala vzpomenout na strašlivou minulost druhé světové války. Zpočátku neuvěřitelný příběh o jedné velké lásce, esesácké kariéře, počtu zplynovaných těl a nečekaně získaném židovství dostává během bouřícího londýnského večera jasné kontury i bizarní souvislosti.
Zpocená čela a světlo lampy
V pražském Divadle v Řeznické je to poprvé, co se spolu na jednom pódiu sešly dvě generace Zindulkových, otec a syn. Jejich rodinné pouto dodává hře další rozměr. Mladý policista Goldberg zničenému Freitagovi i přes prvotní nedůvěru vlastně rozumí, svou minulost nezapře a cítí se jí stejně obtěžkán jako starý rabín. Jen ji zrcadlí jinak, puntičkářskou zálibou v technikáliích koncentračních táborů.
Vražedný pátekDivadlo v Řeznické premiéra 12. září 2013 hrají: Stanislav Zindulka, Jakub Zindulka |
Kuras spojuje největší drama dvacátého století s fraškou jednoho malého večera. A stejně tak k tomu přistupují i herci. Stanislav Zindulka v roli rabína hraje tragédií zasaženého muže, který teprve na stará kolena podstupuje těžkou katarzi a smývá krev ze svých rukou. Jakub Zindulka oproti tomu cíleně přehrává do komediálních rovin, aby dal suchým anglickým humorem najevo absurditu setkání, počáteční neporozumění a neochotu uvěřit.
Herci se o rozdílný přístup v úvodu snaží možná až příliš okatě, druhá polovina inscenace, kdy Goldberg přistupuje na Freitagovu hru a podrobuje zestárlého důstojníka/rabína křížovému výslechu, však už plyne souvisle. Zpocená čela, ostré světlo lampy do očí a osvoboditelský marš na pozadí starcových vzpomínek. Lehkou frašku tak najednou překryjí tíživé vzpomínky, které hlodají do mysli ostrostí ostnatého drátu promítaného na stěně. Kdo je tady vlastně vinen? A čím?
Návštěvu představení by do školních osnov mohli zařadit středoškolští učitelé; svým svěřencům by tak hrůzu a absurditu válečných let podali možná lépe než z učebnic.
