Na okamžik si divák může pomyslet, že německá Vlhká místa zosobňují Sedmikrásky nové generace.
Pro připomínku, v Sedmikráskách stvořila Věra Chytilová mladičké provokatérky, které si pohrávají nejen s muži a baví se vlastní výstředností; dívky "zkažené" roztomile naivistickým způsobem.
Slečny z Vlhkých míst tak rafinované nejsou. Hrdinka v podání Carly Juri šokuje přímočaře - Mám hemeroidy, vidíte? Miluju žumpu záchodků, koukejte! Splašky v makrodetailu mají ještě vtip reklam na čisticí prostředky, kde se svíjejí zubaté bakterie, v klipovém rytmu se zcizujícím komentářem typické teenagerské komedie.
Ale i z nadsázky silně trčí schválnost, ať hrdinka nahrazuje vibrátor zeleninou, libuje si ve vůni špinavých kalhotek, pomazává se menstruační krví či líčí pizzu se spermatem. Výkaly nebo hnis, vše slouží šoku pro šok sám, což je po hodině už jen otravné.
Ve vzpomínkách se najde pár přesných okamžiků, jak dospělí své děti zraňují, leč s přibýváním vážnosti začne film podsouvat, že hrdinka není zpovykaný fracek, nýbrž vlastně křehké ublížené ptáče, které na sebe upozorňuje siláckými výstřelky, jen aby docílilo smíření dávno rozvedených rodičů - přičemž dotyčnému "ptáčeti" je osmnáct, dost na to, aby vylétlo z puberty.
Na rozdíl od upřímných Prciček si Vlhká místa přidávají přetvářku o hlubším smyslu; nesmysl.
Rozhovor se švýcarskou herečkou Carlou Juri:
