Takové jsou základní souřadnice románu mladého amerického spisovatele Gavriela Savita Anna a Vlaštovčí muž, který právě vyšel v překladu do češtiny. Necelé čtyři měsíce poté, co vyšel ve Spojených státech originál. Na záložce se píše rovnou o světovém bestselleru. I když jde o autorovu prvotinu, není to vůbec nadsázka nebo reklamní trik. Je to silná, inspirativní a v tom nejlepším slova smyslu provokativní kniha.
Řeč zvaná cestovština
Savit napsal svoji prózu bohatým jazykem, suverénním stylem – a především plnou tajemství, symboliky, tušení, náznaků a nezodpovězených otázek. Ostatně otázky jsou podle Vlaštovčího muže, který vezme Annu pod svá ochranná křídla a vyrazí s ní na dlouhou pouť válečnými roky, vždycky důležitější než odpovědi.
Putují volnou krajinou, mimo velká města, ale otvírají velká témata. Vlaštovčí muž si drží v řeči distanc, pečlivě tají svoji pravou identitu, svůj osobní příběh, mýtus. A místo něj nabízí mýtus jiný, obranný – lapí Annu v řeči, v takzvané cestovštině, která mu slouží k výrobě tisíce a jedné poetické hádanky, kterou využívá dvěma způsoby.
Anna a Vlaštovčí mužGavriel Savit 208 stran, Paseka, 2016 |
Jednak k tomu, aby odvedl dívčinu pozornost od brutálních kulis světové války, jednak aby ji přivedl k ní samé, aby podnítil a rozvinul její fantazii, její přemýšlení, její osobnostní zrání.
Vlaštovčí muž funguje v příběhu především symbolicky. Nahrazuje Annina ztraceného otce, potažmo celou její rodinu, a k tomu svou přezdívkou poukazuje ke svobodě, volnosti, k vůli uniknout a přežít. A to i za cenu smrti jiných.
Anna s Vlaštovčím mužem totiž nejdou vždycky sami. Zhruba v polovině knihy vezmou do party živočišného, bezprostředního, ale náležitě zbožného židovského muzikanta Hiršla – a pak na chvíli i jistého vypočítavého kramáře. Jenže ten druhý Vlaštovčího muže pozná, odhalí jeho skutečnou tvář.
A proto je zabit. A proto se zabije po čase i Hiršl. Dosud jasné role se začínají najednou otřásat v základech: Vlaštovčí muž i Anna se mění. První k horšímu, druhá k lepšímu. Nakonec si prohodí místa a ona vede jeho. V samotném závěru pak Vlaštovčí muž mizí tak nečekaně, jako se zjevil.
Sto plus jeden příbuzný
Savitova próza má několik kořenů: romantický, existenciální, symbolistní. Obecně pak filozofický. Ale i hravý, dobrodružný, experimentální. Putování krajinou je putováním k sobě.
Válka kolem je válkou uvnitř – mezi odcházejícím dětstvím a nadcházející dospělostí. Ne náhodou se finální scéna odehrává na loďce, která pluje k novým břehům, k nové, snad poválečné realitě, k novému, neznámému jazyku.
Román Anna a Vlaštovčí muž má v dějinách literatury vzhledem ke své naprosté otevřenosti sto plus jednoho bližšího i vzdálenějšího příbuzného. Třeba na jedné straně Alain-Fournierovo Kouzelné dobrodružství, na druhé pak Gaarderův Sofiin svět.
Rozhodně jde o prózu, jak řečeno úvodem, v tom nejlepším slova smyslu provokativní. Provokuje totiž k přemýšlení. Nad tím, co chtěl přesně autor říct, k čemu vlastně odkazoval – a proč se někdy stává, že já je někdo jiný.
