RECENZE: Veni, vidi, vici: nepovedený film plný klišé a papírových figurek

Nový český film Veni, vidi, vici vypadal zprvu tak slibně - slušně obsazená romantická komedie, navíc z atraktivního golfového prostředí. Jenže pak se objevily ukázky a teď i celý film. A je po naději.

Jitka Kocurová, Filip Tomsa, Sandra Nováková ve filmu Veni vidi vici. | foto: SPI International

Není nutné jakkoli se vyjadřovat k zápletce ve stylu „kterak chudý chlapec ke štěstí - jako slepý k houslím - přišel a brzy zjistil, že není všechno zlato, co se třpytí“.

Nic většího se nečekalo a tvůrci ani nic jiného neavizovali. A vlastně ano, je to na první pohled tak, jak to být má - naivní chlapec z žalostných poměrů, jeho bodrý rádce, čistá láska zkoušená vypočítavými svody ďábelské mrchy a zákeřný protivník.

Dobro na poslední chvíli zvítězí, zlí ostrouhají a pohádky je konec. Jenomže Veni, vidi, vici je báchorka, která by neobstála snad ani ve srovnání s nedělními pohádkami z produkce veřejnoprávní televize.

Veni, vidi, vici

20 %

Česko, 2009, 95 min

Režie: Pavel Göbl

Hrají: Filip Tomsa, Sandra Nováková, Jitka Kocurová, Václav Postránecký, Bohumil Klepl, Anna Šišková, Karel Gott.

Kinobox: 38 %

IMDb: 3.1

Proč? Víc než svistotem golfového míčku šustí papírovými frázemi, nenabídne snad jedinou postavu, která by byla bez přimhouření oka uvěřitelná a hlavně se neskutečně vleče, byť trvá jen hodinu a půl.

Navíc je až trestuhodné, jak tvůrci nevyužili to nejatraktivnější, totiž golfové prostředí. Podobné záběry na posečený trávník a letící míček jsou k vidění snad na jakékoli instruktážní videokazetě pro začínající hráče.

Vzrušení, které golfovou hru může provázet (minimálně finální souboj dvou nesmiřitelných rivalů by mělo!), je tu totiž většinou přetlučeno rutinní službou prvoplánovým figurkám a mnohým finančním mecenášům.

Nemluvě o Jitce Kocurové, scény s ní totiž vzbuzují nechtěný smích - tedy kromě té, ve které si sundá podprsenku. Při sledování její kreace musí být každému divákovi jasné, že zahrát uvěřitelnou „mrchu“ prostě není nic jednoduchého.

Lépe mezi nádražáky než na golfu

Aby to ale nevypadalo jako prvoplánová poprava, je třeba říct, že pár kladů se ve filmu najít dá. Jednak ukočírovaná miniepizodka Igora Chmely v roli fotografa, střídmé herecké etudy Bohumila Klepla a Václava Postráneckého a jasně načrtnutá figura „záporáka“ v podání Jaromíra Noska.

Ostatně i Filip Tomsa v roli hlavního hrdiny dělá, co může, byť na rozehrání svých pohnutek (které mnohdy postrádají logiku) dostává žalostně málo prostoru a často se musí porvat s těmi nejhoršími klišé, jaká se v žánru dají najít.

Režisér Pavel Göbl se sice, dle vlastních slov, snažil jen řemeslně sloužit žánru, nicméně z výsledku je až krutě znát, jak mu bylo před čtyřmi lety lépe mezi nádražáky ve filmu Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí.

To bezděky dokazují i momenty odehrávající se v hrdinově rodišti, tedy v Ústí nad Labem. V Göblově podání jsou totiž i nevábná zákoutí severočeského města hezčí než pohlednicové Karlovy Vary.

Zbytečnosti typu vsuvek Karla Gotta, Romana Skamene, upocený vtip o megalomanských koncertech v podání jejich samotného strůjce, tedy Petra Novotného, a úlitbu spřízněným kapelám scenáristy Radana Dolejše nechme laskavě stranou.

Veni, vidi, vici je prostě a jednoduše nepovedený film. A tak si divák místo symbolického „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“ může jen trpce povzdechnout „Přišel jsem, viděl jsem a je mi to líto“.