Zpravidla se schovává nejlepší nakonec, režisér Tomáš Vorel však poučku obrátil. Nejlepší moment své Vejšky, která po středeční premiéře vstupuje do kin, nasadí hned na začátek. Hudební motiv Zdrhej, jejž dodal Vladimír 518, okamžitě nasadí tempo, náladu a styl, podpořený ještě hravými titulky na zdech domů během úvodní honičky.
Ano, tak jako v Gymplu utíkají plátnem sprejeři, tak jako v Gymplu je provází mladistvý slovník počínaje obratem "jak jako?" a konče výrazy, které po přestupu filmu na obrazovku vydráždí radu pro televizní vysílání. A stejně jako v Gymplu se čeká generační rebelie.
Medvědí služba
Jenže Gympl, který poklidnou hladinu domácího filmu rozčeřil se sympatickou drzostí před sedmi lety, byl jen jeden. První. A Vejška má jednak nevýhodu pokračování, jednak posunu od středoškolské bezstarostnosti k dozrávání. Výroky typu "Já už nehulím ani nepiju" sice rozesmějí, ale zároveň varují: nebude teď s polepšeným nuda?
Maličko ano. Ostatní vytrvali na svém místě v čele s plně odzbrojující Zuzanou Bydžovskou v roli matky alkoholičky, jejíž rozklad vede od výjevů zábavných přes groteskní až po děsivé.
A Jiří Mádl coby pragmatičtější z ústřední dvojice kamarádů ještě herecky povyrostl v namachrovaného suveréna, cynického sběrače dívčích skalpů, neskutečně zdrsnělého frajírka.
Čímž ovšem udělal režisér medvědí službu svému synovi Tomáši Vorlovi ml., neboť pouze a právě jeho postava zosobňuje až svatě naivistickou čistotu uprostřed totálně zkaženého světa satirických karikatur. Posledního ryzího umělce, jenž odmítá zakázky s pokleslým vkusem; posledního romantika, jenž si i lásku najde přes malování - hraje ji vždy fotogenická, leč stále nevyhraněná Eva Josefíková.
Se sponzorem nejdál dojdeš
A protože Vejška nemá téměř žádný děj, těží vlastně z morality, ze střetu "dětí prázdnoty", jak si podle názvu písně přehnaně fandí vytrvalci mejdanů, s jediným cílevědomým andělem. Čili po zradě a pádu musí přijít pohádková spravedlnost, neboť s poctivostí a sponzorem nejdál dojdeš; až za moře.
Gympl byl drsnější, přesnější, silnější než Vejška. Nicméně ji vedle hudby, která vždy v hodině dvanácté usměrní "vyměklý" tón, pozvedá nevyřčené hoře z dospělosti. Tedy poznání, že se nůžky letitého přátelství stále více rozevírají a posledním pojítkem zůstává už jen graffiti. Což je najednou málo.
