Hnidopichům sklaplo. Těšili se, jak Hollywood znovu nachytají na švestkách, kterak tvůrcům Valkýry s gustem omlátí o hlavu omyly, výmysly, historické nepřesnosti a schválnosti podobně jako třeba v případě Tróje. Jenže válečné drama o atentátu na Hitlera, jež se opírá o skutečný pokus plukovníka Clause von Stauffenberga, jim vzalo vítr z plachet.
Claus Schenk von Stauffenberg, kterého ve filmu o operaci Valkýra ztvární Tom Cruise
Připomíná dokumentární rekonstrukci, neútočí zbytečně na city, krotí velkohubý patos – dokonce i zkázněný Tom Cruise v hlavní roli je Stauffenbergovi podobný, prý až na těch pár centimetrů vzrůstu, jež herci chybějí. Ale paradoxně právě ve věcném, přesném, poctivém až úzkostlivě opatrném citování historie tkví problém Valkýry.
Zpravidla se Hollywoodu vytýká, že si s dějinami nakládá, jak se mu hodí, jen aby byl výsledek zábavnější. Kdežto Valkýra se hlídá natolik, až dosahuje takřka akademického chladu. K umění zkrátka patří jistá dávka drzosti, která mu dává provokativní šťávu; zato korektnost člověk rozumově ocení, ale nedokáže jím emočně pohnout.
A to je případ řemeslně vyrovnané Valkýry, jež navíc musí kouzlit napětí s vědomím, že divák předem ví, jak příběh skončí.
Tiché brnkání na nervy
Cruisův Stauffenberg tvoří středobod vyprávění od prvních scén z afrického bojiště, kde podniká drobné sabotáže a intriky, aby s vědomím již prohrané nesmyslné války chránil alespoň své vojáky.
Působivý „nešizený“ nálet – rozpočet filmu přitom nebyl vyloženě závratný – pak vystřídají další masivní letecké manévry z ruské fronty, kde očekávají Hitlera; tam se také poprvé objeví častý rituální detail s nedopalky, jenž jako by rytmizoval střídání „civilních“ okamžiků s armádními. Následný předběžný spiklenecký pokus o atentát s roznětkou v lahvi pak předurčí celý ústřední styl vyprávění: tiché „brnkání na nervy“, spíše psychothriller než efektní vzrušující akce.
Přesto do popisných situací dovede režisér Bryan Singer vtěsnat pořádnou dávku tísně. Působivost v sobě nesou hlavně zdánlivé maličkosti. Cruise v téhle roli vlastně ani nemůže „pořádně“ hrát, Stauffenbergova úloha mu ukládá vesměs pokerově neproniknutelnou tvář a citovou sebekontrolu, nicméně obyčejné lidské záchvěvy proniknou třeba do okamžiků, kdy se i bez prstů a jednoho oka učí sám obléknout.
Kromě tajných schůzek absolvuje krátká vypjatá objetí s rodinou, ale film je naštěstí neždímá do krajnosti slz a také ve slovech zůstává rozumně uměřený. Vede se tu zkrátka více válka argumentů a nervů než síly a zbraní. Dokonalou náladu vyzařuje ostře střežené Vlčí doupě, kam hrdina vstupuje s prvním, vzápětí odloženým útokem.
Zároveň tu kamera opakuje postup, jímž snímá Hitlera: vždy nejprve zezadu, z boku, z dílčího výseku, než se dostane k celé postavě a tváři. Není to chválabohu účelová karikatura vůdce jako v jiných filmech, z Hitlera tu nečiší ani démonické zlo, ani směšná hysterie; divák jej vnímá atentátníkovým pohledem soustředěným pokud možno jen na brzký bezchybný úder.
Vůdce coby cíl, nic víc; a přece pak stačí jeho hlas v telefonu, aby celou smělou vzpouru rozbil na padrť. Jediné, co zní trochu nezvykle, je Hitlerova angličtina.
Kruté konce
Podobně jako skuteční spiklenci počínají si i tvůrci Valkýry až příliš rafinovaně a komplikovaně. Nicméně filmový odraz důkladné německé akurátnosti má i své výhody: umožňuje nejprve předvést „nanečisto“, jak se měla úspěšná akce vyvíjet, a pak líčí znovu totéž s improvizacemi, změnami a chybami, jak se udála, přičemž mašinerie dne D už dávkuje napětí po vteřinách.
Cruise představil Valkýru, kritici jsou chladní Tom Cruise na premiéře filmu Valkýra v Moskvě Premiéru válečného dramat Valkýra, v němž hraje strůjce neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera, Tom Cruise několikrát odložil. Film se do kin, alespoň těch amerických, nakonec dostane 25. prosince. A film za 100 milionů dolarů podle prvních kritik nečeká velký úspěch. |
Pak přijdou nejsilnější okamžiky: jedno selhání, jedno zaváhání, a zároveň rozjetý mechanismus, jejž nelze vzít zpět. Záblesk černočerného humoru zdobí scénu, kdy zmatené písařky zvedají ruku s podivnými diktáty a vydávají se protichůdné zatykače. Dočasné dvojvládí má sílu i spád, třebaže ve formě víc úřední než bojové; až člověk zalituje, že tentokrát Hollywood přece jen nepřepsal dějiny ve prospěch morálních vítězů.
Jenže to si všestranně solidní Valkýra nedovolí, dovypráví osud rebelů až do názorně krutých, leč známých konců. Včetně prvku, za nějž by Němci měli Cruisovi poděkovat: okatou poctou těm, kdo se Hitlerovi postavili, z nich snímá břímě celonárodní viny.
Pravda je, že Valkýra filmařsky nepřekvapuje, jako smyšlenému příběhu by jí stačilo solidních šedesát procent hodnocení. Ovšem dá se brát i jako hraný dokument, a pak je sedmdesátka na místě.
