Václav Sivko: Boris Vian, Pěna dní, 1966

Václav Sivko: Boris Vian, Pěna dní, 1966 | foto: Václav Ostádal, Galerie Smečky

RECENZE: Skladatel obrazových básní „trpěl“ nostalgií po první republice

  • 0
Pražská Galerie Smečky připomíná devadesát let od narození Václava Sivka. Slavný výtvarník a knižní grafik zemřel sice už v roce 1974, ale jeho stopy v české kultuře šedesátých let jsou nepřehlédnutelné.

Na 60. léta je ostatně zaměřena i aktuální přehlídka Sivkovy práce. Necelou stovku děl vybral jeho syn Pavel. A vybral zejména litografie a koláže. Jejich duch je vzácně jednotný: na jedné straně příklon k jisté pohádkovosti, imaginaci založené na dětském vnímání světa, na druhé straně nadšení pro dobově populární styly, od abstrakce nebo surrealismu po vizuální poezii.

Pootevřené dveře

90 %

Autor: Václav Sivko

Galerie Smečky, Ve Smečkách 24, Praha 1

Sivkovo dílo charakterizuje zasněnost, sympatická lyričnost výrazu, lehká nostalgie po vizualitě první republiky. V ilustracích knih Borise Viana Pěna dní nebo Edgara Allana Poea Vraždy v ulici Morgue, kterými se Sivko proslavil, je patrný smysl pro absurdní humor stejně jako okouzlení černobílou knižní a časopiseckou ilustrací konce 19. století.

Jeho slabost pro knihy, kterých za svůj život vyzdobil na pět set, je patrná i z jisté literárnosti jeho rukopisu. Sivko je vypravěč příběhů, vlastně skladatel obrazových básní blízkých třeba Nezvalovi. Jeho náměty mají silný dějový potenciál, ať jde o intimnější polohu, kam patří bytový interiér, zátiší, hlava i krejčovská panna, nebo obecnější motivy brané z krajiny a přírody.

Výstava se jmenuje Pootevřené dveře. A to je trefný název. Sivkovy práce totiž vznikaly v době, kdy se české kultuře otvíraly symbolicky dveře do světa. Stejně tak byl autorem otevřeným po stránce estetické: bral si výrazové prostředky, odkud se mu zrovna hodilo, prostě experimentoval. A v neposlední řadě jde o dveře otevřené směrem k současnosti: Sivko nemá dodnes důstojnou monografii.

Navenek byl výtvarníkem harmonickým. Jeho dílo je ladné, na diváka působí konejšivě. Přesto byl asi duchem romantik, bytost nepokojná, hledající stále nové obzory. Jedno s druhým však dokázal spojit do přesvědčivého tvaru, který je živý i po půlstoletí.