Dokument Trabantem do posledního dechu, který vstupuje do našich kin, sleduje výpravu dvou žlutých trabantů, malého polského fiatu, čezety a jawy; včetně dvou vozíčkářů.
Ale také včetně partnerského vztahu mezi pořadatelem expedice Danem Přibáněm a křehkou motorkářkou Dominikou Gawliczkovou, jenž dává projektu nový prvek. Ve vypjatých momentech se totiž proti klukovsky umanutým dobrodruhům staví praktický ženský rozum, což obvyklou adrenalinovou pohlednici na otřískaných kolech zajímavě koření. Tradičně veselý film začne díky páru i jiskřit.
A nelze se divit. Hlavně první, australská část kličkuje po samé hraně možností, hlubokými výmoly a nekonečným rudým bahnem pustiny. Zatím se zpívá, vtipkuje a improvizuje: při stavbě toalety pro invalidní dívku, u krádeže toaletního papíru, nad výsledky polského pokusu najít co nejlevnější ubytování, během opékání klokaních ocasů.
Stále ještě se vyprávění nese v náladě, nadsázce a tempu, ale s každou další havárií motorkářů stoupá napětí. Rozmáčená půda zrazuje i vozy, natož motocykly; přibývá ran, náplastí, děravých košil. „To se prostě nedá,“ zjišťuje drobná dívka, stejně jako její ramenatý kolega – a pomaličku se začne pod všeobecnou fasádou nezdolnosti klubat semínko pochybnosti, jaký má vlastně bláznivá akce smysl.
Svým způsobem právě ona maličká nákaza poskytuje snímku nádech odlišnosti, protože jinak se už z podstaty podobá svým předchůdcům. Účastníci jedou, jedí, spí, vstávají, případně opravují stroje kutilským způsobem a la Pat a Mat, kdy smích vstupuje do říše šibeničního humoru.
Zkrátka putování z bodu A do bodu B logicky obsahuje jistou dávku monotónnosti, i když nutno uznat, že v zacházení s kamerou si hrdinové osvojili větší zběhlost, dokonce rafinovanost, která občas jde nad prostý záznam. Rytmu pomáhají i setkání s osamělým cyklistou či řidičem kamionu.
Australská anabáze je silnější, vypjatější a soustředěnější než druhá část snímku. Sotva se jejich vozový park vylodí na Timoru, ponoří se členové výpravy do běžného turistického folkloru, z něhož čiší, že „pozitivní mávací národ“, jak pojmenují místní obyvatele, strčí svým slunečným optimismem do kapsy celou Přibáňovu partu.
Indonésie pak přináší víceméně vyčkávací pasáž; výjimku tvoří okamžik obětování bohům, noční výprava do lomu či chvíle, kdy Přibáň málem srazí svou přítelkyni. S únavnými provozními potížemi nutně přijde chvíle rozhodnutí – končíme, balíme, letíme domů. Nebo přece jenom ne?
Pointu prozradit nelze, nicméně jako prověrka vztahů účinkuje film až do samého závěru, počínaje milostným tandemem a konče všeobecnou hrozbou ponorkové nemoci. A pokud má finále sklon k nadneseným výzvám, mohou se tvůrci spolehnout na svou volbu vypravěče, protože David Novotný je nejspolehlivějším zabijákem patosu.
