RECENZE: V opeře Toufar hrají především dokumenty

Na velký úspěch opery Zítra se bude..., se Národní divadlo pokusilo navázat další operou věnovanou oběti komunistického teroru padesátých let. Jejím autorem je opět Aleš Březina. A proto nelze nesrovnávat.

Důvodů, proč tentokrát výsledek v Divadle Kolowrat nezapůsobil stejně silně, může být několik. Jednak pominul moment překvapení z něčeho nového, z tématu i zpracování. Na druhou stranu recyklace není v operních dějinách ničím výjimečná, záleží na síle příběhu a jeho zpracování.

Jenže i samotný příběh jakoby tu nedosahoval emociálního účinku, jímž zapůsobilo divadelní ztvárnění lidské oběti Milady Horákové, potažmo ženy a matky. Její individualita v první opeře jasně vystupovala do popředí, zatímco farář Toufar zůstává jakousi abstraktní figurou na pozadí symbolického boje dvou mašinérií: té komunistické, jež se neštítí doslova ničeho, a té katolické, jež má také svou hierarchii a disciplínu a za sebou temné skutky, jak se snaží ukázat úvodní a poněkud nadbytečná parabola k faráři Janu Sarkanderovi, umučeném v 17. století. Sdělný a jasný protiklad dobra a zla je nahrazen spíše zdůrazněním historických paradoxů. Lidský rozměr Toufara, rozdrceného pod koly dějin, se v přibližně sedmdesátiminutovém díle ztrácí.

Příběh příliš neposilují ani jevištní prostředky. Třebaže opeře Zítra se bude... se daly vytknout některé banality, celkově přece jen zapůsobila divadelněji, skoro jako politicko-satirický kabaret. Režie Petra Zelenky spíše připomíná recitační pásmo ozvláštněné několika dekoracemi, hábity církevních představitelů, šedivými "uniformami" estébáků anebo úryvky z propagandistického filmového dokumentu. Nejsilnější je přirozeně scéna, kdy týraný Toufar v zákulisí sténá a opakuje diktované přiznání.

Přesto zůstává několik dalších důvodů, proč inscenaci nelze označit za prohru. Jednak několikeré dobré řemeslo. Aleš Březina zhudebňuje dobové dokumenty s údernou rytmičností, pracuje s deklamací, popěvky a náznaky árií, třebaže i hudebně byla jeho první opery kontrastnější.

Toufar

65 %

Divadlo Kolowrat

premiéra 18. září 2013

Členky Kühnova dětského sboru se vryjí do paměti jako neskutečné, mrazivé figury estébáků. Soňa Červená pak hraje komunistické pohlaváry se suverenitou velké herečky, byť její artikulace není vždy úplně zřetelná. Světoví kontratenoři udělali hodně pro zrovnoprávnění tohoto hlasového oboru, takže svěřit roli mučedníka Toufara Janu Mikuškovi má svou logiku, i když jeho obsazení do postavy bizarního prokurátora v Zítra se bude... bylo určitě sugestivnější. Jaké charisma do inscenace vnese Vladimír Javorský v roli církevních představitelů, se teprve ukáže, při premiéře ho zastoupil nevýrazně recitující Petr Louženský.

Ovšem tu největší roli v inscenaci hrají dobové dokumenty, z nichž je celé libreto sestaveno. Jsou absurdním a děsivým spektáklem samy o sobě, ať už se jedná o úryvky z protokolů, z Toufarova chorobopisu a samozřejmě z projevů funkcionářů, včetně autentického rozhlasového záznamu pověstného vánočního projevu Antonína Zápotockého.

A ještě silnější než závěrečná ponížená prosba Toufarovy neteře je silácký projev Rudolfa Slánského o vítězství strany nad církvemi. To ještě netušil, že pod koly dějin skončí jako jedna z dalších obětí. Tohle by mělo efekt i bez jakéhokoli přidaného divadla.