The Wombats - Glitterbug (55 %)
Energie je to, čeho se v případě třetí desky kapely The Wombats s názvem Glitterbug dostává jen ve velmi omezených dávkách. S každou další písničkou, která se valí po cestách indiepopové předvídatelnosti, se vkrádá otazník, zda album nahráli stejní muzikanti, kteří před osmi lety nadchli hitem Let’s Dance to Joy Division.
Už úvodní skladba Emoticons teče jako průměrná funky limonáda, do které zpěvák Matthew Murphy vypouští slova jako ufňukané bubliny. A čím hraje cédéčko déle, tím je zřejmější, že The Wombats se snaží zůstat aktuální a zvukově se nějak vymanit z dob, kdy zaujali nemilosrdné britské posluchače a hitparády. Jenže kreativita přitom zůstala stranou, v zastoupení lacině znějících synťáků.
Zbyla snaha promluvit do hitparád přehlídkou funkčních, jenže příliš předvídatelných refrénů. Přitom když se The Wombats na moment zapomenou v minulosti ve skladbě The English Summer, ukazují, že by stále mohli být kapelou, která svou hudbu dokáže do lidí „natlačit“.
Škoda, že ostatní písničky kvůli své uhlazenosti před starším materiálem spíš neobstojí. Jestli to tak bude i naživo, se mohou tuzemští fanoušci přesvědčit mezi 7. a 8. srpnem, kdy The Wombats zahrají na festivalu Fingers Up v Mohelnici. Na pódiu jim už snad na únavu nezbude tolik prostoru jako na aktuální desce.
Gallows - Desolation Sounds (75 %)
Přestože (anebo protože) hrají o dost tvrdší hudbu, jsou Gallows mezi tuzemskými návštěvníky festivalů a koncertů známější. Na čtvrté desce Desolation Sounds se zkušeně drží hardcore-punkové formule a jsou ještě temnější. Ukazují, že patří mezi kapely, které dokážou bez problémů přežít i odchod zpěváka, Desolation Sounds jsou druhým albem, které Gallows natočili s Wadem MacNeilem, jenž původně zpíval s kapelou Alexisonfire.
Ve svém hudebním i textovém pronikání pod shnilou slupku současné Británie nejsou ani o chlup smířlivější. Jejich největší zbraní na desce zůstává kontrast odosobněných slok s hutnými refrény, jaký má třeba hned otvírací skladba Mystic Death.
Gallows patří mezi kapely, které byly stvořeny pro pódia, na nichž svoji energii dovedou obnažit ve vší syrovosti. Nekompromisního přístupu se však dokážou držet i ve studiu. I když se třeba ve skladbě Leviathan Rot, asi nejtvrdší položce alba, zapletou do apokalypsy kytarových riffů, posluchači na závěr dopřejí očistný pocit. A bez syndromu monotónnosti.
