Album sice přináší nahrávky dosud neslyšené, je ovšem už pouze vzpomínkou na počátky v Česku velmi dobře známého tria. Tvořili je dva v Berlíně usazení Australané Bruno Adams a Chris Hughes a Brit Phil Shoenfelt. V obsazení dvě kytary a bicí hráli hudbu, která asi nejvíce koresponduje s označením psychedelické bluesové písničkářství. Dráha kapely se uzavřela v roce 2009, kdy Bruno Adams podlehl dlouholetému boji s rakovinou. Více zde.
Nebýt války, možná by neexistovaliSkupina vznikla v roce 1996 kuriózním způsobem. Adams se Shoenfeltem podnikli "dobrodružné" turné po válkou sužované Bosně a jejich repertoár tvořily coververze jejich oblíbených písní. Po návratu se spojili s bubeníkem Chrisem Hughesem (známým mj. z kapely The True Spirit dalšího "berlínského Australana" Huga Race) a vymysleli pro kapelu název. Jejich stejnojmenné debutové album vydala v roce 1997 dnes už neexistující pražská firma Rachot/Behemot. V letech 2003 a 2007 pak skupina vydala ještě další dvě alba. |
Shoenfelt a Adams v začátcích The Fatal Shore
Album, které teď vydala německá firma Moloko Plus, zavádí posluchače do úplných začátků kapely. Ještě před nahráváním debutového alba, ke kterému došlo na Slovensku, absolvovali The Fatal Shore session v pražském klubu Delta, kde natočili demosnímky. A právě ty jsou obsahem aktuálního disku.
Zatímco na debutu Fatal Shore už kromě coververzí hrají i vlastní písničky Adamse a Shoenfelta, na demu se soustředili výhradně na coververze. Zaujmou široké spektrum fanoušků různých žánrů. Bluesmani jistě ocení Preachin' Blues Roberta Johnsona a Who's Bin Talkin' od Howlin' Wolfa. Syrovější a nápaditější verze těchto standardů aby pohledal, a zejména první z nich se směle řadí mezi nejlepší johnsonovské verze, jaké kdy vznikly.
Pozornosti nesmějí ale uniknout ani dvě písně šansoniéra Jacquesa Brela If You Go Away (v originále Ne me quitte pas) a My Death (La mort), obě "hozené" do typicky berlínského stylu té doby, který je příznačný nejen pro Adamsovy projekty, ale i pro nahrávky Huga Race nebo Nicka Cavea z té doby.
Velkým oblíbencem "berlínských Australanů" byl také Lee Hazlewood, z jehož tvorby si Fatal Shore vybrali píseň Friday's Child. Tak trochu bokem – a jistě není náhoda, že na žádné z řadových alb pak už píseň znovu nenahráli – je vcelku "normální" podání Cohenovy Bird On A Wire, jakkoli svým laděním do profilu Fatal Shore zapadá neméně.
Phil Shoenfelt (The Fatal Shore)
Bruno Adams (The Fatal Shore)
Fatal Shore byla kapela, ve které se souhrou náhod či řízením odněkud shůry sešly tři výrazné osobnosti, z nichž každá si ponechala svoji individualitu, a přitom pracovala dokonale pro celek.
Shoenfeltova výrazně rytmická akustická kytara, Adamsova mistrná "elektrika", v jejíchž partech se snoubí bluesová zkušenost s psychedelickou rozvolněností, a Hughesovy intuitivní a při důkladném poslechu velmi členité a přitom zemité bicí vytvořily dokonale svébytný sound, který jen těžko hledá obdoby.
Hodnocení iDNES: 70 %
