Zaprvé, že i ta nejvousatější metoda, pouť hrdiny vlastní pamětí po krajině dětství a zrání, může účinkovat, pokud dotyčný dokáže shodit dojetí přiměřeným, ne cynickým humorem.
Zadruhé, že právě z otisků toho, co prožil, vytvořil Zdeněk Svěrák nejlepší scénáře, ať už se prolnou jeho cesty do školy mezi hroby do hřbitovní scény Vesničky mé střediskové nebo jeho úděl „náhradníka“ za zemřelého bratra do Obecné školy.
Zatřetí, že Jan Svěrák umí točit přesné žánry, byť ve smířlivě ohleduplném listování rodinným albem není zrovna ve svém živlu.
Tatínek je životopisnou road movie, přehledným příběhem o jedné služební cestě, jež začíná v městském bytě, vede přes uzlová místa hrdinova života a končí na milované chalupě. Na jejím počátku stojí osobité rekvizity, taška pro hypochondry s prášky proti smrti nebo „sebák“ čili jídlo s sebou, od jejichž vtipu se zlehka přejde ke vzpomínkám.
Na sokolský tábor nebo předčítání Jiráska, na šok, kdy hýčkané pražské dítě přesazené do Kopidlna nechtěli místní kluci přijmout. Mimochodem, to je přesně ona retrolátka na pomezí líbeznosti a trpkosti, jež by Zdeňku Svěrákovi pro případný scénář hraného filmu sedla jako ulitá.
Když ve staré budce objeví zašlé plátěnky své maminky, neskryje nečekanou „mordu do duše - to bude na prášek“. Jiný úžas nad jevy mezi nebem a zemí popíše v debatě o Bohu na sjezdovce. Ale převážně film střídá očekávanější roviny.
Úvahovou - „Copak si člověk plánuje, jak umře?“ Rodinnou - se ženou luští křížovky, luxuje, uspává vnuka a zkouší „rozchodit“ smutek. Politickou - „Proč jsem byl ve straně? Bláhově jsem si myslel, že socialismus lze spojit s demokracií a svobodou, vyléčil mě až srpen 1968.“
A nejzajímavější rovinu profesní včetně „továrničky na legraci“, jak zve Divadlo Járy Cimrmana. Zazní tu klíčové věty, Svěrákova „Psaní je zápas o ta pravá slova, střídání úzkosti s radostí, že jsem je našel“ a postižení jeho obrozenecko-kantorské poetiky z úst Jiřího Menzela: „Nedělá umění, stejně jako Jirásek chce, aby z toho byl užitek. Dobré řemeslo, dobré boty, dobrý příběh.“
V sladkobolně úsměvné melancholii Tatínka se totiž Svěrák nejvíc „odkopává“ právě tehdy, je-li zraňováno jeho řemeslo. Nejprve se kola veselé továrničky zadrhnou, když líčí roztržku s Ladislavem Smoljakem - jen proto, že ho Smoljak neobsadil do role Trachty ve snímku Rozpuštěný a vypuštěný. A podruhé, když syn odmítne scénář Vratné lahve a otec cituje pokárání své ženy: „Neříkej mu hajzle, je to tatínek tvých vnoučat.“
Oběma střety je konejšivost vyvážena a „případ Vratné lahve“ navíc obhájí žánr dokumentu: původně měl totiž film vrcholit vítězně jejich natáčením, jenže skutečnost se změnila a Svěrákovi museli najít odvahu ji pojmenovat. Odvahu ptát se na věci nepříjemné prokázal i spoluautor Martin Dostál, ač dramaturgicky měl výbušnější motivy rozložit do celého filmu, aby tak dlouho nekolébal.
Na to, že Tatínek nechce budit senzace, je poctivě upřímný i podmanivě a čistě natočený. Nejsilnější místa však představují právě malé umělecké vzpoury vůči nedotknutelnému jménu na straně jedné a „vynález Cimrmana“ na straně druhé.
Dvě zajímavůstky se vynoří jakoby mimochodem. V téže roli jedné cimrmanovské hry je Smoljak věrnější jejich střízlivé prapodstatě, zato Svěrák už je víc „šoumen“, i když by za ten výraz asi střílel. A z poddajně láskyplné, hravé režie probleskuje jistá netrpělivost filmaře, který ještě nechce být klasikem - jako by dychtil, až mu dá otec výuční list a pustí ho na samostatný vandr, kde potká i dramata.
Filmařské duo Jan a Zdeněk Svěrákovi při prezentaci snímku Tatínek. (23. září 2004)
