Josef Formánek je živel. Cestovatel, spisovatel, podnikatel, manžel, otec. Z jeho knih čiší energie, kterou však každou chvíli kalí pochybnosti o sobě samém kompenzované velkými gesty, pláčem i maniakálními gejzíry nápadů, jež ústí do ztřeštěných projektů. Normální usedlý vyrovnaný člověk tohle nedělá. Na druhou stranu se s ním nenudí čtenáři, přátelé, partnerky ani děti, jen je to někdy o nervy.
Literárně byl Prsatý muž zatím asi nejlepší Formánkovou knihou. Na nic si nehrál, prostě vyprávěl o tom, jak mu učaroval ostrov Siberut v Indickém oceánu a jeho nedotčená domorodá kultura, jak si tam sáhl na dno a jak se od něj odrazil. V případě jeho dalších novel, které vyprávěly příběhy někoho jiného, nakonec stejně vždycky zvítězila touha psát o sobě, bočními cestami do příběhu propašovat vlastní ego. Což rušilo. Syn větru a Prsatý muž se příjemně vrátil do staré známé řeky.
Syn větru a Prsatý mužautor: Josef Formánek vydavatel: Smart Press 288 stran, 299 korun |
Hrdina a autorovo alter ego David Zajíc se chvíli patlá v troskách manželství, odejde k nové přítelkyni, ale stále sympaticky miluje svoji dceru, byť není schopný být intenzivně přítomným a standardním otcem. Prvních sto stran to vypadá, že půjde "jen" o víření kolem vlastních přešlapů a pádů. Jenomže pak se Zajíc vydá zpátky na Siberut, do míst, která ho nabíjejí. Ráj na zemi, kde dojde rozhřešení, se však nekoná. Siberut se změnil, jeho nevinnost postupně užírá civilizace. Jsou tu však i dávné lásky a stopy, které na ostrově David zanechal. Stopy, které nechává bílý muž všude, kam jeho nepokorná noha vkročí.
Teatrální, ale blízký hrdina
Formánek jako by psal deník, o němž ví, že budou všichni číst. Je svižný a otevřený, ale sem tam stejně prosvitne mezi řádky lehká póza, teatrálnost. Prokládá knihu novinovými výstřižky, které ho zaujaly a které vrhají na jeho pinožení jiné světlo, maily od čtenářů, zprávy od dcery, láteření svých žen.
Přestože by si David Zajíc často zasloužil nasypat otrušík do kafe, je vlastně blízkým hrdinou, symbolem doby. Stejně jako většina z nás, i on ví, co je dobré, ale často nemá sílu, výdrž ani morálku se podle toho chovat. Čtenáře tím vytáčí. Nejvíc se však většinou zlobíme pro to, co sami zhusta děláme sobě i jiným.
