RECENZE: Strom života s Pittem je skvělý, ale nehodí se teenagerům

Už v Cannes, kde vyhrál Zlatou palmu, a pak na karlovarském festivalu provázely Strom života vzrušené polemiky. Nyní vstupuje do kin a dá se čekat, že znovu publikum rozdělí. Terrence Malick totiž netočí filmy pro každého.

V Karlových Varech zažil nabitý sál, ale také odchody s výkřiky "To už nedám!". Značí to, že se Strom života nepovedl, nebo že festivalové publikum nepozná zázrak?

Jak to Malick dělá?

Strom života

70 %

USA, 2011, 139 minut

režie Terrence Malick,

hrají Brad Pitt, Sean Penn, Jessica Chastainová, Kari Matchettová, Fiona Shawová

Kinobox: 73 %

IMDb: 6.8

Ani jedno, ani druhé. Strom života je dobrý film, ale nikoli bezchybný. Na druhé straně se nehodí pro veselé party teenagerů: stačí pár glos a je po prožitku.
Ideální divák Stromu života už by měl mít něco za sebou - včetně rodičovství, aby rozuměl strachu, jenž neviditelně prostupuje i zdánlivě bezpečné úseky děje. Vůbec nejlépe se film vstřebává ve dvojici, v malém kině či komorním sále gold class se sklenkou vína a ve vnímavém rozpoložení.

Strom života je totiž film-meditace, nikoli však provokace ve stylu Larse von Triera, byť jeho Melancholii trochu připomíná. Ve vzpomínkové krajině dětství z Texasu 50. let se najde všechno, co spoluvytváří lidský úděl: radost, pochyby, bolest, zvídavost, žárlivost, rebelie i smíření. Linou se z plátna podmanivě: sice ne vždy vstřícně, někdy přepjatě, ale v tak nádherných obrazech, až působí rušivě.

Hrdinové se táží po smyslu bytí, zatímco divák se ptá sám sebe - Jak to ten Malick nasvítí, jak to dělá? Klíčovou křižovatku pojmenuje režisér hned v úvodu: existují dvě cesty, Boha a přírody, každý si musí jednu vybrat. Načež jejich zákrutami vede hrdiny po slunečných hrách dětství k osudové zprávě o nejtěžší ztrátě. Rodiče ji přijímají v domě ze skla, které pusto kolem nich ještě násobí; jinou, "bytovou" prázdnotu vyzařuje sevření mrakodrapů, v němž bloudí Sean Penn coby již dospělý syn.

Některé symboly působí až příliš okatě - čistá voda klukovských let proti "kravaťákovi" v džungli betonu nebo řečnické otázky "Bože, proč? Kde jsi byl?", zdůvodnitelné však těžce raněným mateřstvím.

Jde o základní otázky narážející na nekonečnost vesmíru, jejž Malick líčí počínaje velkým třeskem jakoby v přímém přenosu. Výtvarně je to úchvatné - na chvíli; dramaturgie a nakládání s časem tvoří jediné sporné body režisérovy jinak ohromující představivosti. Darwinovské ilustrace přinášejí neposkvrněnou náladu dne stvoření, třebaže v hlavní vypravěčské linii se majestátní přírodovědný dokument ocitá jaksi "odjinud".

Zato podstata, konkrétní rodinná kronika s láskyplným zázemím, věčným zázrakem zrození a nejprostšími, nejčistšími, filmařsky vůbec nejtěžšími okamžiky štěstí, doslova bere dech. To umí Malick mistrně, beze stopy kýče a zralý divák přijme v jeho ryzosti i povznášející sílu Smetanovy Vltavy.

V domácím mikrosvětě se láska pere s drilem v postavě otce, jejž Brad Pitt hraje skvěle; matka je bytostí až příliš éterickou, zato skvostní dětští představitelé synů snad ani netuší, co vše sdělují: s humorem, řevnivostí i vzdorem.

Příběh o hledání věčnosti, pevného bodu ve vesmíru však nestojí na hvězdách, nýbrž na kráse. Na té mu ubírá jen délka, zejména v doslovném finále, a jazykový patos výroků mimo obraz. Mezi výzvami v čele s láskou však stojí ještě jedna nosná: Nepřestaňte žasnout.

A vnímat Malickovu filmařinu je též způsob, jak dar úžasu neztratit.