Základní model je týž: když se jejich partnerky vzbouří, musí tři muži na svou tradiční pánskou jízdu po Sázavě vzít do lodí všechny své potomky; pravda, tady tajně. Jenže ani shodný rámec Špuntům na vodě nestačí, prakticky totiž přesazují do nového schématu i klíčové situace původního modelu.
A dělají to čistě mechanicky: kde se řítil kočárek po zasněženém svahu, míří děti k jezu. Pohádku o upírech, kteří pijí krev „třem dobrým lidem“, tu střídá báchorka, jak si křeček vzal s sebou až moc malých křečků. Ovšem má to dva háčky, přepsané situace nemají pointy a ty akční jsou natočené dost lacině. Naopak přibyly sponzorské výrobky, k nimž prázdninové putování přímo vybízí: musí se něčím jet, něco jíst, něco pít, i na zprávy se občas podívat.
Změnil se také jazyk, místo průšvihu hrozí „průser“, a když se naplní, „je to v řiti“. Pár skečů pobaví, ale příliš dlouze se připravují: nápis „Nebezpečný jez“ si divák přečte a ještě mu jej párkrát varovně zopakují. Hrátky se stanem si Špunti ve vodě půjčují z Rafťáků, roztomilost mrňousů nahrazuje puberta a popojíždění či vykládání, jímž se na horách hrdinové nezdržovali, jen posiluje dojem, že se nic neděje: plácají komáry, pijí pivo, loví věci z vody.
Shoda obou komedií naopak panuje v tom, že mužské trio - Hynek Čermák, Jiří Langmajer, Pavel Liška - je zábavnější než dámská výprava, připomínající reklamu na zážitkovou dovolenou pro moderní ženy. A jestli vtip zimní verze opadl s návratem do města, v letní se nedostane ani na lstivou odplatu, nýbrž jenom na pospolité rodinné smiřování, objímání a slavení.
Na druhou stranu už jsme v žánru domácích komedií zažili daleko prázdnější a ledabylejší věci, ve Špuntech na vodě zazní přinejmenším pár milých dětských průpovídek typu „No tak jsem debil, aspoň jsem po tátovi.“ Nicméně právě poměřování s diváckou legendou jim ubírá body: veselohra století se zkrátka musí umět napsat, což je zázrak, který se rodí z nápadu, ne z kalkulu.
