V režii Filipa Renče ztratil provinční punc, naopak si hlídá znaky psychothrilleru, náladu, pohyb, obrazový rytmus, napětí rozvíjené přes drobné nápovědy. Ale hlavně má Simonu Stašovou, která v roli zralé ženy zaslepené láskou k násilníkovi předvádí silné sólo.
Nelíčená, nedůvěřivá, povadlá; pak zázračně prozářená pozdní zamilovaností; nakonec vyhaslá, vyděšená, apatická - zkrátka pošetilost hrdinky je daleko přesvědčivěji zahraná než napsaná.
Teze, kterak úspěšné ženy doplácejí na mužské příživníky, sice trochu přepíná, ale v příběhu by se rozplynula - kdyby si televize odpustila alibistické závěrečné titulky o případu Monyové a týrání žen obecně. Jako by se hájila, proč ženské čtivo vůbec natočila.