Výrazně na sebe upozornil komediální krimi s částečně biografickými prvky JCVD. V ní hraje belgická hvězda akčních filmů devadesátých let Jean-Claude Van Damme sama sebe. Na rozdíl od svých hrdinů si ale neví rady, je zoufalá a na pokraji sil. Mabrouk El Mechri tehdy zaujal schopností dělat věci jinak a pokusil se o to znovu.
Tentokrát se francouzský režisér rozhodl přehodnotit některá tabu zavedeného žánru a jiná zachovat. Bohužel nepochopil, že bourá nosné zdi domu, který se mu vzápětí zřítí na hlavu.
Začátek přitom působí tak sympaticky. Mladý byznysmen přilétá do Španělska, aby se svými rodiči, bratrem a jeho snoubenkou strávil dovolenou na moři. Bruce Willis hraje to, co mu jde nejlépe, tedy Bruce Willise, odměřeně mlčenlivého patrona, jehož útok přichází znenadání a je pro cíl vždy fatální. Když veze svého filmového syna Willa (Henry Cavill) z letiště, není ani vteřinu pochyb o tom, že mezi pedantickým otcem a jeho prvorozenou ratolestí zeje propast neporozumění. Nepřekonatelnou prázdnotu umí Willis načrtnout jediným pohledem.
Z filmu S ledovým klidem
Když se evidentně úspěšný patriarcha dozví, že synova firma míří ke dnu, vyjádří sice lítost, ale z jeho výrazu jasně čteme: "Mně by se nikdy nic takového nestalo."
Po nevyhnutelné šarvátce polyká neustále vyzvánějící telefon moře a Will utíká trucovat do blízké vesnice. Rostoucí napětí ještě umocňuje člun kroužící kolem plachetnice jako doslovná metafora supa slídícího po mršině. I když je jasné, že každou chvíli musí udeřit surová akce, těšíme se, co přijde dál. Bruce jistě vše vyřídí i s vykloubeným ramenem a ještě při tom urovná rodinné neshody.
Rodina podle očekávání mizí a Will má štěstí. Ve tmě se zaleskne Brucova holá lebka a vysvobozuje potomka ze spárů zkorumpovaných policistů smrští dobře mířených úderů. Přetrpíme zadýchanou mezihru na téma "Táto, ty jsi agent!" a kocháme se elektrizujícím setkáním starého špiona s protřelou šéfkou CIA v podání Sigourney Weaverové. Pak se ale ruka s hrstí popcornu zastaví na půl cesty k otevřeným ústům. Přijde to jako prásknutí bičem, a i když se scenárista zřejmě opájí bludem, že vypotil geniální zvrat, nejde o nic jiného než o zneuctění vypravěčské svátosti.
Henry Cavill ve filmu S ledovým klidem
Ta růžová mrskající se návnada, kvůli níž jste přišli do kina, je pryč. Místo ní se v ústech začíná rozlévat železitá chuť krve. Režisér právě škubl udicí a rozhodl se uvláčet diváka bahnem dosud nevídané stupidity. V něm je Madrid semeništěm zpravodajských agentur, které se mohou ve sluncem zalitých ulicích letního města volně pohybovat s automatickými zbraněmi a kropit do sebe jejich obsah jako by byly na pouti.
Údělem chudáčka Willa je mezi jednotlivými tajnými službami pobíhat jako štvaný zajíc a nechat se donekonečna mlátit ve výslechových místnostech. Na cestě od jedné nakládačky k druhé kolem sebe zoufale mává otcovou zbraní a učí se bungee jumping na šňůře od satelitu. Zápletka, v níž neschopný outsider utíká minovým polem špiónských nástrah, je bohužel stejně upocená jako jeho tričko.
Na postavě, jejíž chování nedává žádný smysl, je slabá a nemotorná, aniž by byla alespoň trochu vtipná, nelze najít ani při nejúpornější snaze žádné sympatie. Nechtěně koutky škubou jen při sbratření s místním polosvětem v prostředí uřvané diskotéky a objevení utajovaného příbuzenstva téměř v duchu Cimrmanova "Já totiž nejsem tvůj syn, jsem tvůj otec." Pocit absurdity roste s garážovou střílečkou, v níž se agenti likvidují v dokonalé choreografii Labutího jezera a během nesnesitelně natahované honičky, z níž by mohlo léta prosperovat menší vrakoviště.
Celkový pocit z téhle bramboračky těká někde mezi znechucením a zmateností, kterou nerozptýlí ani děsivě precizní Sigourney Weaverová a už vůbec ne hra na inovaci žánru. Mabrouk El Mechri bohužel neví, kdy přestat a neslituje se ani po závěrečném proslovu, který dává dobru dostatek času, aby si v klidu nabilo a ukončilo verbální onanii cynického zlořáda dobře zacílenou kulkou. Pokud někdo neví, že jsou některá dogmata nedotknutelná, víc než 20 procent si nezaslouží.
