Vídeňská státní opera uvádí Dvořákovu Rusalku

Vídeňská státní opera uvádí Dvořákovu Rusalku | foto: Wiener Staatsoper

RECENZE: Ve vídeňské Rusalce teče krev, kuchtíka ubodá ježibaba

  • 0
Nová inscenace Rusalky, která měla premiéru ve Vídeňské státní opeře, není "tradiční". To nepřekvapí. Taková se už ve světě téměř nenajde, kromě newyorské Metropolitní opery. A "moderní" neznamená nutně špatný. Zvlášť když německý režisér Sven-Eric Bechtolf neroubuje na Dvořákův a Kvapilův příběh svou vlastní historku.

Zvlášť když německý režisér Sven-Eric Bechtolf neroubuje na Dvořákův a Kvapilův příběh svou vlastní historku. Rusalka tentokrát není oběť zvrhlíka Josefa Fritzla jako v Mnichově ani prostitutka jako v Bruselu.

Zůstává dlouhovlasou vílou, ovšem v zimní, studené krajině, vyjádřené kmeny uschlých stromů, napadaným sněhem, holými šedými stěnami a od mrazu zamženým sklem. Zámek zastupují červené stěny. Vodník není laskavý tatíček, ale statný energický muž, ježibaba má havraní kostým z černého peří, cizí kněžna ani princ se příliš neodchylují od klasiky.

V rozhovoru v programu si Bechtolf neodepřel výklad na téma Freud, sny a podvědomí, na scéně například polonézu stylizuje do milostných hrátek novomanželů před zraky Rusalky, jež nedokáže prince k sobě přitáhnout.

Podobně ovšem s Rusalkou pracovali už mnozí režiséři, počínaje Davidem Pountneyem přes Roberta Carsena po Jossiho Wielera - a originálněji. Kdo ví, možná se (pod)vědomě napodobuje. Bechtolf až tak výrazný vklad nepřináší, i když do naprostého rozporu s předlohou se také nedostává. Jediným šokem je tak krutá pomsta ježibaby, která podřeže a ubodá kuchtíka, v jehož krvi si pak smáčejí ruce i lesní žínky, zatímco opěvují své půvaby. Přírodní živly tu nejsou o moc vlídnější než lidé.

Ovace pro dirigenta

Ten největší vklad do inscenace vnáší bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova, a to jak do nejjemnějších pohybů propracovaným hereckým výkonem, tak půvabným, elastickým hlasem, schopným lyrického i dramatického výrazu, a výbornou češtinou. Rozumět bylo i basistovi Güntheru Groissböckovi, jehož kovový, tmavý bas odpovídá pojetí vodníka.

Rusalka

70 %

Vídeňská metropolitní opera

režie: Sven-Eric Bechtolf

Krásným temným hlasem zaujala mezzosopranistka Monika Bohinecová jako cizí kněžna, naproti tomu Janině Baechleové coby ježibabě nezazněla snad jediná hloubka a omylem bylo obsazení Michaela Schadeho do role prince. Jeho tenor zněl tvrdě, češtinu příliš lámal a vedle svižných kolegů působil na jevišti těžkopádně, přičemž na herecké pojetí to nevypadalo.

Tahle Rusalka i jinak zní, jakkoli ji nastudoval Jiří Bělohlávek. Ne tak lyricky a citově, spíše uměřeně, ale krásně a kultivovaně, a je-li třeba, i intenzivně. Orchestr má vlastní barvy, ale Dvořákovi také sluší. Našince potěšilo, že spolu se Stoyanovou a Groissböckem to byl právě Bělohlávek, který od publika sklidil největší ovace.