Švédské popové duo Roxette začalo svůj koncert v zaplněné pražské O2 aréně v rámci turné ke třiceti letům kapely na jistotu jedním z řady svých hitů. Písnička Sleeping In My Car sice vyprodanou arénu roztleskala, ale nejen začátek večera byl ze všeho nejvíc rozpačitý.
Roxette21.5. O2 aréna, Praha |
Špatně nazvučená hala, po celou dobu vystoupení sedící zpěvačka Marie Fredrikssonová, která skutečně nevypadala, že je ve formě, ani škobrtající kapela nebudily zrovna spontánní salvy nadšení. Publikum sice tleskalo do rytmu, ale spíše kvůli vzpomínkám na doby, kdy hudba Roxette bořila hitparády. A taky ze slušnosti.
Stejně jako před čtyřmi lety na stejném místě totiž bylo i aktuální vystoupení Roxette rozpačité a chyběla mu jiskra. Hlas Marie Fredrikssonové zněl na půl plynu, v hlubokých polohách ztrácela dech, ve vysokých zachovala alespoň odlesk devadesátých let. Někdejší chemie s Perem Gesslem se změnila v křečovitou snahu dotáhnout písničky alespoň nějak důstojně do konce. Dojmu nepřidávala ani scéna osekaná na průměrně nasvícené „rolety“ za kapelou a dvě malá projekční plátna, na nichž se - stejně jako na pódiu - vlastně nic nedělo.
Úplný průšvih nakonec zažehnala až druhá polovina koncertu, v níž kapela nasadila největší hity jako How Do You Do nebo Joyride. Hala s Roxette zpívala refrény, smála se, když kytarista začal vybrnkávat melodii Holky modrooké a nakonec tleskala vestoje.
Jenže dojem, že potlesk je věnovaný kapele, která žije přes svůj limit a už jen z nostalgie, ani přes zpívající fanoušky úplně nezmizel. Namísto radostných oslavy třicítky to totiž byla spíše tryzna za doby uplynulé, s kapelou, která marně hledá svou někdejší formu. A kdo zůstal doma, aby si nekazil vzpomínky na mládí, udělal dobře.
I když to může znít vzhledem k zdravotním útrapám, kterými si zpěvačka prošla, velmi krutě a necitelně, tak silné písničky, jaké mají Roxette v repertoáru, by si za plnou cenu halového koncertu zasloužily víc, než jim je skupina v současné formě schopna poskytnout.
