RECENZE: Kundera asi musel trpět, když četl začátečnický román o sobě

Mladý autor Martin Jun rekonstruuje ve svém debutu nazvaném Doživotí známou udavačskou kauzu. Slavného spisovatele Milana Kunderu, jemuž říká spisovatel K., posílá v knize i před soud. Poctivá práce začínajícího spisovatele ale na dobrou knihu zdaleka nestačí.

Milan Kundera (karikatura) - z knihy Karikatury, slavné tváře v čarách | foto: © Josef Blecha

Špatná kniha se dá zamaskovat různě. V případě debutu Martina Juna posloužila jako manévr k odvedení pozornosti od nedostatku talentu kauza Milana Kundery. Slavný čechofrancouzský spisovatel totiž patří k postavám Junova románu. Původně se měl jmenovat Smrt spisovatele K., nakladatelství Labyrint se před jeho vydáním rozhodlo Kunderu ve Francii kontaktovat a rukopis mu poslat. Spisovatel měl samozřejmě výhrady. I proto se Junův debut nakonec jmenuje Doživotí, změnit se musela na spisovatelovu žádost i obálka knihy.

Kundera musel při čtení trpět. Nejenom proto, že Jun referuje zejména o jeho mediálně propírané aféře se Státní bezpečností v padesátých letech. Spíš kvůli stylu, jakým začínající autor píše. Nevěrohodné placaté postavy formuje vyprávění podobné spíš slohovému cvičení než autorská zanícenost či skutečná potřeba sdělovat z vnitřního přetlaku. Psaní jako by bylo Junovi kondičním cvičením, sbírkou slov - koukněte, kolik už jich mám!

Slepé střevo z Paříže

Martin Jun tvrdí, že psal Doživotí pro sebe, že netušil, že jeho knihu bude někdy někdo číst. Přesto je jedna z jejích částí založená na dialogu autora se čtenářem, v laškovném tónu se tu vede rozprava o postavách a z autorovy hrané uraženosti jedna z nich dokonce zemře. Protože její drsný přístup následně autorovi chybí, jednoduše přizná její vlastnosti postavě jiné. Experiment? Celé to působí spíš jako zoufale trapná snaha za každou cenu přinést něco osobitého. Mělo se škrtat, a to intenzivně!

Doživotí

50 %

autor: Martin Jun

nakladatel: Labyrint

304 stran, 295 Kč

Protože Jun má i dobré nápady, patří k nim třeba propojení spisovatele K. a budoucího autora Michala. Zatímco K. emigroval do Francie a pracuje na nejmenovaném velkém románu (podle datace není těžké odvodit, že vzniká Nesnesitelná lehkost bytí), Michal jako sedmiletý chlapeček doma trpí zánětem slepého střeva, protože ho s emigrantem a jeho tvorbou svazuje jakési zvláštní pouto: čím víc se K. daří, tím větší zdravotní problémy to Michalovi způsobuje. Jenže ani na téhle sympaticky bizarní zápletce nestojí přesvědčivé situace, všichni hrdinové jsou zcela okatě postrkováni autorem, nemají vlastní plasticitu ani přitažlivost.

Co zbude bez maskota?

Jun má načteno, zná Kunderovo dílo, jeho život i udavačskou kauzu, kterou z několika stran rekonstruuje. Třeba fiktivní soudní záznam patří k tomu lepšímu, co v knize je. Žalobce vystihuje poměrně přesně i náš vztah ke Kunderovi: „Dovedeme si představit, že bychom takhle zatratili pány Škvoreckého, Lustiga nebo třeba Miloše Formana, za jeho působení na FAMU? Nedovedeme. Přitom mohl obžalovaný dnešnímu stavu předejít, stačilo občas přijet, pustit do médií pár frází. Pak mohl pohodlně dál žít v zahraničí.“ A o několik kapitol dál se jiná hrdinka ptá: „Jak se mu povedlo nás proti sobě tak popudit? Kdyby dostal Nobelovku, jo, to bychom se k němu hned oportunisticky hlásili.“

I formálně se Jun snaží být kunderovský, minimálně existencí sedmi částí, do nichž knihu dělí, podobně, jako to dělal Kundera. Z románu tryská obdiv i snaha vnitřně se vyrovnat s otázkou, zda a jak moc Kundera zradil, zda je, či není udavačem. Jun si s ním dal poctivou práci. Ale na dobrou knihu to nestačí. Nezbývá než čekat na autorův druhý pokus - ten už prosím bez slavného maskota, jen sám za sebe.