RECENZE: Rigoletto z Bratislavy byl jen zaměnitelný přízrak

Inscenace Rigoletta, kterou Slováci zahráli ve Státní opeře pouhý týden po bratislavské premiéře, se k hranici průměru dostala jen zásluhou hudebního nastudování rakouského dirigenta Friedricha Haidera, jemuž nelze upřít snahu o dramatičnost.

Záběr z Verdiho Rigoletta | foto: Národní divadlo

Bývaly časy, kdy se v Praze s napětím čekalo na hostování opery Slovenského národního divadla, neboť byla zárukou vyšší kvality. To je pryč, úroveň se asi srovnala, jenže k horšímu.

Na Slovensku asi vysychají pěvecké zdroje, neboť hlavní mužské role obsadili korejští pěvci. Barytonista Leo An měl ovšem co dělat, aby Rigoletta vůbec dozpíval, skutečnou verdiovskou expresi nahrazoval "tlačením na pilu".

Rigoletto

50 %

Slovenské národní divadlo

Státní opera

V tom ho překonal tenorista Kyungho Kim, jenž Vévodu zpíval pouze tvrdou silou, bez lehkosti a grácie. Brilantní techniku nemá ani sopranistka Petra Perla-Nôtová, jejíž Gilda zněla matně, přiškrceně.

Režie Němce Martina Schülera je jednou z mnoha variací na téma "hlavně nerespektovat dobu děje", ve výsledku zaměnitelných, které lze potkat na zahraničních jevištích. Inscenace na minimalisticky strohé, tovární halu připomínající scéně nějaký výrazný vklad nepřináší. Pokusy o jinakost dopadají spíše groteskně, nejvíce závěrečné zjevení ducha umírající hrdinky.

Jako by to byl nechtěný symbol letošního dvoustého výročí Verdiho narození, jež by se - přirozeně - mělo slavit. U nás to ale nejsme schopni reprezentativně činit. A tento přízrak zřejmě visí i nad Bratislavou.