Předtím než se Manic Street Preachers odebrali do studia natáčet svou jedenáctou studiovou desku, působili jako kapela, co to má za pár. Přestože jejich nahrávky byly zdařilé, v ostrovní hitparádě se jim nedařilo. Baskytarista Nicky Wire v rozhovoru před povedeným pražským koncertem přiznal únavu materiálu. A mlhavě naznačil, že kapela potřebuje po vydání největších hitů začít znovu a odjinud.
Moc to ničí duši
Přesně z takového pocitu roztrpčení a životní únavy nakonec vznikla deska Rewind the Film, která fanoušky jiskřivých poprockových hitů a nepopiratelně silných refrénů Manic Street Preachers překvapí. I když svůj rukopis si kapela zachovala, aranže a pojetí písniček, které tentokrát obestírá silný opar nostalgie, jsou úplně jiné než dřív.
Na desce jen výjimečně zní elektrická kytara, písničky naopak zhusta zdobí dechy a smyčce a jejich chytlavost vyvstává až s opakovaným poslechem. Už na ten první je to však album, které se svým pojetím nikam netlačí a zní úměrně k věku autorů. Překvapí třeba takřka soulpopovým pojetím skladby Show Me The Wonder, které upomíná, že jednou z inspirací skupiny hrající v éře své největší slávy stadionový rock byla i produkce soulového nakladatelství Motown.
Krok stranou
Sebereflexe, o které Nicky Wire mluvil před natáčením, se týká i textů a postojů, které byly pro Manic Street Preachers vždy zásadní a - jako v případě hraní na Kubě Fidela Castra - také hodně provokativní. Dospělí rebelové se na desce, která se v překladu paradoxně jmenuje podobně jako rozhlasový pořad Karla Gotta Zpátky si dám tenhle film, zabývají stárnutím. A album tak po svém otevírají postojem: "Nechci, aby moje děti vyrostly jako já, moc to ničí duši."
Rewind The FilmManic Street Preachers CD, 349,- |
"Jak nesnáším střední věk, mezi přijetím a zuřivostí," zpívá James Dean Bradfield v jedné ze zásadních písní alba, kterou kapela nazvala Builder of Routines. "Je mi špatně a jsem unavený z toho být opravdový," nešetří Manic Street Preachers sebezpytem. A díky tomu stylovému i textovému kroku stranou se jim daří to, co po čtvrt století aktivní hudební činnosti spousta muzikantů nezvládá - nestat se parodií sebe sama a místo toho zůstat umělecky inspirativní.
I když je tedy úplně jiná, patří nejnovější deska k tomu nejlepšímu, co Manic Street Preachers kdy nahráli.
