Na přelomu let 1937 a 1938 srovnala japonská armáda se zemí tehdejší hlavní město Číny, jeho obyvatele povraždila, desetitisíce znásilnila, většinu domů vypálila.
Téma, které během studené války upadlo v zapomnění, se stalo v posledních letech bolavou ranou, kterou je třeba vymýt, vyrovnat se s vinou. I proto je dnes tématem mnoha filmů i knih. K těm nejnovějším patří Rekviem za Nanking od čínského spisovatele Cha Ťina, který žije od roku 1985 ve Spojených státech.
Obraz smrti
Rekviem za Nanking je kniha plná utrpení, otupující bolesti, zoufalství, zkázy. Čtenáři trhá duši na kusy a paralyzuje mu mozek - jak je možné, že tohle někdo dopustil? Jakkoli je příběh hlavní hrdinky a její rodiny smyšlený, kulisy jsou skutečné. Ťin vycházel zejména z deníku Wilhelminy Vautrinové, děkanky nankingské dívčí školy, která neodešla se stovkami evakuovaných vládních úředníků z ohroženého města.
Rekviem za NankingAutor: Cha Ťin Vydavatel: Odeon 352 stran, cena 349 korun |
Vypravěčkou příběhu je její pobočnice An-ling. Ve městě tehdy zůstala hrstka cizinců, zejména západních intelektuálů a misionářů, z nichž se vynucením osudu stali humanitární pracovníci a zdravotníci. Vautrinová zachránila ve škole stovky žen a dívek před jistou smrtí, další stovky lidí však viděla umírat.
Ona i ostatní cizinci si vedli záznamy a zvěrstva dokumentovali. Když se Vautrinová vrátila do Spojených států, nedokázala obraz smrti vymanit ze své hlavy a pronásledovaná výčitkami svědomí, že se jí nepodařilo zachránit víc lidí, spáchala v psychiatrické léčebně sebevraždu. Také její zápisy zpětně pomohly vyšetřovatelům sehnat důkazy a odsoudit osmadvacet japonských armádních činitelů.
Další stovky lidí však vyvázly bez trestu, Japonsko zdecimované dvěma atomovými útoky už nečelilo takové potřebě masakr objasnit, západním mocnostem se navíc hodilo jako hráz proti komunismu. A tak nikdo netlačil na skutečné vyrovnání se s minulostí. I císař Hirohito měl od Američanů imunitu. Stejně tak jeho strýc, který velel vojákům u Nankingu.
Rýže vařená v krvi
V úvodu knihy vypráví chlapec Pan, co zažil, zdrcující monolog jakoby vytržený z kontextu, jejž čtenář pochopí až později. Ale zejména v bezpečnostní zóně pro cizince nezemřeli všichni obyvatelé a ti, kteří zbyli, museli ve městě plném mrtvých přátel žít dál. I rýže, kterou jedli, měla barvu krve, protože tisíce mrtvých, které nikdo nepohřbil, vykrvácely do půdy ve městě a jejich krev obarvila na několik dní všechnu vodu.
Ťin se nevyžívá v líčení zvěrstev, střízlivě vypráví o tom, co bylo dál. Jak se cizí misionáři museli začít ptát, jak je možné, že jejich Bůh tohle dopustil. Jak přeživší pátrali po svých mrtvých. Jak hledali dcery odvlečené do japonských nevěstinců.
Ťin je pokorně dokumentární. Vzdává svou knihou poctu Wilhelmině Vautrinové i jí podobným lidem, kteří trvali na zachování života uprostřed apokalypsy.
