RECENZE: Princ z Persie: takhle má vypadat letní oddechovka

Filmy odvozené z počítačových her provází jistá nedůvěra, neboť omezení svého původu zpravidla nepřekročí. Mohou však i příjemně překvapit, což je případ novinky Prince z Persie: Písky času.

Na to, že vzešla z videohry, vybudovala si kouzlo pravé pohádky bez digitální umělosti, v duchu žánru dobrodružné romantiky ze starých časů a z exotických kulis. Hlavní hrdina – nevlastní syn vládce Persie – potká krásnou princeznu, která chrání zázračnou dýku umožňující vrátit čas, a bojují proti mocenským intrikám i temným silám, jež se snaží pomocí dýky ovládnout svět.

Ruční a "nožní" práce

Ovšem o zápletku nejde, i když v postavách hrdinových bratrů a strýce vyrábí docela slušné falešné stopy k možným spiklencům. To hlavní, čím Princ z Persie těší, zosobňují švih, uvolněnost a nadsázka, prostupující celý příběh od námluv k početným bitkám. Jako kdyby hrdina chodil do učení ke Třem mušketýrům, k Fanfánu Tulipánovi či Zorrovi; vzorem se zdají i Piráti z Karibiku, ač k jejich půvabu chybí Princi z Persie ještě větší odstup a odvážnější stylizace.

Zato dává znát britskou školu humoru a vkusu počínaje režií Mikea Newella a konče lehounkým nadhledem zábavných herců: bodře cynického dobového podnikatele Alfreda Moliny, pokerově temného strýce Bena Kingsleyho a hravě rošťáckého Jakea Gyllenhaala v titulní roli, jehož orientální nátěr není trhovecky ukřičený, naopak sází více na nadnárodní šarm rytířů z lidu.

Princ z Persie: Písky času

70 %

USA, režie M. Newell, hrají J. Gyllenhaal, B. Kingsley, A. Molina, tit., 116 min.

Kinobox: 72 %

IMDb: 6.6

Pouze Gemma Artertonová (a všechny její brady) do klukovské nálady naplno nezapadá, jako by stále byla v půli cesty ze Souboje titánů. Naštěstí s ním ani jinými strnule vážnými hrdinnými eposy včetně nového Robina Hooda se Princ z Persie příliš nepřátelí.

Počínaje úvodní honičkou po střechách s malými uličníky a konče barvitou výpravou přiznává, že je tu výhradně pro zábavu, navíc založenou na pořádné ruční (a díky skokům také "nožní") práci. Většina vydařených akcí se totiž zakládá na osobní fyzické náročnosti, nikoli dodatečných efektech, a vskutku frajerské kaskadérské kousky ještě zdobí důvtipná choreografie bojových scén završených nápaditými pointami.

Koloniální pohádka

Nejen soubojová "rytírna", ale ani romance se nebojí úsměvného jiskření, z něhož si film tvoří obrannou hráz před omšelými prvky žánru – jedy, hady, rituálními bojovníky, tajnými chodbami nebo písečnými bouřemi, zkrátka před rekvizitami na pomezí Angeliky, Mumie a Indiany Jonese.

Ale najdou se i zcela původní okamžiky, třeba pštrosí závody, při nichž zajatkyně zaskakují za hostesky, a vede se tu důmyslná válka proti daním. Děj má tempo, rychlý vývoj, dost překvapivých úhybných manévrů a z haraburdí stokrát přešívaných mýtů vydoloval poměrně poetickou báji.

Ovšem výhrad se najde také dost: patří k nim zejména již vousaté hrozby zkázou lidstva, manýristické zrychlování či zpomalování obrazu a hlavně finále, kde je herních motivů, bojů, ohňů a konců už přes míru. Putování časem totiž v sobě skrývá právě zradu několikera možných, tudíž nastavovaných závěrů.

Přesto má Princ z Persie přitažlivost, jakou vyzařují přesně vystižené a dobře odvedené žánrové podívané. Takhle vypadá letní "oddechovka", již pobavený nadhled odlišuje a polidšťuje. Newell ji vypráví s pochybovačným úsměvem, a přece s okouzlením, jako britský koloniální důstojník po návratu do londýnského klubu.