Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil | foto: Radek Miča, MAFRA

RECENZE: Co poničila vlezprdelní láska k SSSR a co Klausův korupčland

  • 6
Spisovatel Jiří Kratochvil nepolevuje ve svém autorském tempu ani po pětasedmdesátce. Dál vydává každoročně novou knížku: jednou román, jindy novelu, povídky, divadelní hry, eseje. Nejnovější titul Lůžko je rozestlané shrnuje jedenadvacet povídek, ve většině nových, v menšině převzatých z jiných mistrových knih a přepracovaných.

Lůžko je rozestlané

Kratochvilovo dílo, doceněné už i v mezinárodních souvislostech, patří k základním kamenům české literatury po roce 1989. Autor se zhlédl v postmoderních finesách Milana Kundery, osvojil si pracovní postupy magického realismu a za sebe přidal maximální dávku nevšedního vypravěčského talentu plus sympatickou posedlost moravskou metropolí.

A nejen jí. Z nejnovější knížky vystupuje jako hlavní téma vztah jedince a národních dějin, zejména těch od druhé světové války po současnost, notně poničených „vlezprdelní láskou k Sovětskému svazu“. Jde tedy o vztah disharmonický, kolabující, končící rezignací, odchodem ze země anebo rovnou smrtí.

Autor hraje na výrazně kritickou notu a nešetří nejen režim před listopadem 1989, ale ani ten polistopadový, jemuž říká „Klausův korupčland“.

Lůžko je rozestlané

80 %

Jiří Kratochvil

Druhé město, 2015

Žánr povídky padne Kratochvilovi jako ulitý. Na skromné ploše je schopen ve zkratce využít veškerého svého autorského umění – ať jde o dynamické a přitom básnicky jemné modelování osob a situací, střihy a změny úhlů vyprávění, družný rozhovor vypravěče se svými postavami, spojování divoce fantazijního s reálným či nadšenecké komentáře architektonických skvostů města Brna.

Autor však nezapomíná ani na své předcházející knižní tituly, a tak se čtenář v novince setkává s motivy osudové ženy (Femme fatale), hodináře (Herec) nebo postavy procházející napříč staletími (Nesmrtelný příběh).

Kratochvilovo vyprávění je plnokrevné, mohutné, má iracionální, spodní tah. Jako by autorovi stačilo sednout ke klávesnici počítače – a spojení bylo okamžitě navázáno. Každý líc má však svůj rub, takže čtenář se v několika rozsáhlejších povídkách, včetně té, která dala knize jméno, začne při konzumaci textové hmoty trochu zalykat.

Autor si hraje nejen s osudy svých postav, ale i se čtenářovou trpělivostí. Občas nechá běžet příběh samospádem, pustí otěže a lišácky přihlíží. Provokuje, nutí druhou stranu k aktivitě. A přestože na několika místech jeho postavy prohlašují, že umění by mělo být nadřazeno životu, ten apel se týká i všední existence.

Právě rezignace na cokoli, co přesahuje základní lidské potřeby, nemůže skončit jinak než „v tom našem už nikdy nekončícím kómatu“. Kratochvil je angažovaný vypravěč – v nejlepších významech obou těch slov.